Because I'm a monster

Memories

Tak tohle je moje druhá kapitola, snad se vám líbí :) V něčem Vám to bude připomínat časem Avengers nebo podobné věci, takže já jenom, aby jste s tím počítali :D Byla to moje inspirace :)

Z pohledu Celestie:

Na dnešní slavnost se mi moc nechce. Bude tam hodně lidí, zase. Služebné už odešli, vědí, že jsem raději sama. Do slavnosti zbývá ještě 30 minut. Mám tam vůbec jít? Akorát budu všem kazit zábavu, zase.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Nepůjdu tam a basta. Otec se mi snažil naznačit, ať tam nejdu, už co jsem přijela. Podívala jsem se na své ruce, na kterých téměř celý život nosím rukavice. Když žila moje sestra, vše bylo v pořádku. Zaslechla jsem provinilý hlas v mé hlavě. Ne. Nebude oživovat staré a navíc špatné vzpomínky. S povzdechem jsem vstala a vyběhla na chodbu, pak jsem utíkala k řece. Tam budu před zraky ostatních schovaná, všichni jsou stejně na slavnosti. Kam nepatříš. Ozvalo se mi opět v hlavě. Prudce jsem při běhu zavřela hlavou, abych ty myšlenky trošku zklidnila. V mých šatech se mi dost těžko utíkalo, takže jsem musela zpomalit. Na sobě jsem měla jako vždy úplně uplé šaty, které zakrývaly každý kousek mé kůže a samozřejmě nezapomenutelné rukavice.

Konečně jsem se dostala mezi stromy a ucítila vůni země, mechu, trávy a vody.

Sedla jsem si kousek od vody a popřela se o jeden velký kámen. Nechala jsem svoje myšlenky volně plout.

Vzpomněla jsem si na první chvíli, když se rodiče dozvěděli o mojí moci. Matka to snesla velice dobře a ještě mě uklidňovala. Otec to však viděl jinak. Ihned mě vystěhoval do jiného pokoje. Pryč od ní. Od mé sestry. Napadlo ji. Když její sestra umřela, ještě, když byly obě malé, ovládání jejích schopností se zhoršilo. Začalo zamrzat vše, na co sáhla. Proto jí otec zakázal kontakt s lidmi a dal jedinou věc, kterou nesnáší a to jsou rukavice.

Po té chvilce, co myslela na minulost si až teď všimla, že jí po tváři tečou slzy.

Ty nesmíš plakat. Skryj to, jako vždy. Řekla si a rychle si slzy otřela do rukávu svých fialových šatů.

Pořádně a zhluboka se nadechla.

"Tady máte" řekl něčí hlas. Strašně jsem se lekla, až jsem vyjekla a rychle si stoupla. Stál tam muž. Viděla jsem ho už, když jsem přijela. Byl celkem vysoký, černovlasý. Koukala jsem se na něj jako hlupačka, určitě. Teprve po chvilce jsem si všimla, že má ke mě nataženou ruku a v ní něco drží- kapesník.

"Kdo jsi?" Zeptala jsem se a zjistila, že můj hlas je naštěstí pořád stejně jistý, i když jsem se tak necítila.

"Jsem Loki. Přítel tvého bratra." Odpověděl a uklonil se. Poté ke mě znovu natáhl ruku s kapesníkem.

"Slzy Vám nesluší." Řekl po chvíli. Měla jsem se obrátit a běžet pryč co nejrychleji to jenom jde. Měla jsem ale pocit, že bych tam měla zůstat. Nejistě jsem si od něj opatrně kapesník vzala, opravdu opatrně, abych se ho nedotkla.

Co by tomu asi řekl? Napadlo mě a rychle se i s kapesníkem oddálila.

"Děkuji. Jsem Celestia." Odpověděla jsem a otřela si zbytek slz, které mi tekly po tváři. "Co tu děláš? Neměl bys být na slavnosti, jako všichni ostatní?" Zeptala jsem se ho.

"Jak vidím, nejsem jediný, kdo by tam měl být a není." Odpověděl a šlo vidět, že potlačuje úsměv. A co by ti na tohle řekl Odin? Zašeptalo mé svědomí a já se okamžitě od Lokiho oddálila ještě víc.

"Co se stalo?" Zeptal se se starostí v hlase a natahoval po mě ruku, asi si myslel, že se mi zamotala hlava. Rychle jsem ucukla.

"Nic.. asi bych už měla jít." Odpověděla jsem až moc rychle, a s odstupem jsem co nejrychleji utíkala pryč.

Když jsem už byla u hradu, slyšela jsem vzrušené hlasy, které se nesly z chodeb.

Zničeho nic jsem začala uvažovat nad slavností. Mám tam na chvíli přece jenom jít? Co tomu řekne Otec?.... Pak si vzpomněla na něj. Na Lokiho. Co se stane, když se tam na chvíli podívá?

Rychle jsem se vydala do menšího sálu, který byl před hodovní síní a oznámila mluvčímu, že také jdu na slavnost. Mile se na mě usmál. Ještě než vyhlásil můj příchod řekl, že Odin s Friggou tam již dávno jsou. To mě jistě nepřekvapovalo.

Mluvčí najednou prohlásil: "Princezna Celestia právě přichází." A bouchl ,zřejmě těžkou dřevěnou holí do země, aby připoutal pozornost. Slyšela jsem, jak všichni ztichli. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř.