Vzpamatuj se!

1.

"Budeš chtít ještě snídani? Za půl hodiny odcházím." křikla jsem na Martina z koupelny.
"Ne, díky, udělám si ji pak sám." zavolal na mě zpět Martin a dal ležel v posteli.
Rychle jsem si vyčesala drdol ze svých už příliš dlouhých hnědých vlasů, namalovala černé linky na oči a přidala trochu řasenky. Šla jsem zpátky do ložnice abych našla vhodné oblečení do práce a na třetí pokus si vybrala pohodlné černé látkové kalhoty a bledě modré tričko s krátkými rukávy.
"Sluší ti to." uznale poznamenal Martin.
"Děkuji, budeš doma až přijdu z práce? Koupila bych nějaké maso na večeři." usmála jsem se na něj a doufala v kladnou odpověď.
"Dneska mám jen dva závozy dopoledne, takže odpoledne už budu doma. Ale nic nekupuj, já něco nakoupím a připravím večeři." odpověďel a už teď jsem se začínala těšit na večer.
Martin pracuje jako řidič u jedné firmy s nábytkem, proto je jeho pracovní doba závislá na objednávkách zákazníků. To já jako prodavačka v květinářství mu můžu jen závidět. Ale i tak mam svoji práci velmi ráda. Naše květinářství má dobrou pověst, proto je tam celý den co dělat a směna rychle utíká.
"Tak to se těším, ale teď už musím běžet, abych nepřišla pozdě." řekla jsem mu už při odchodu do předsíně.
"Počkej Gábi!" křikl na mě.
"Copak?" nakoukla jsem do ložnice.
"Přece pusu." uculil se na mě a našpulil pusu.
Sklonila jsem se nad něj a dlouze ho políbila. Už jsme spolu sice tři roky, ale zamilovanost ze mě ještě nevyprchala. I když samozřejmě jako u každého vztahu má i ten náš nějaké mouchy.
Vyšla jsem na parkoviště ke svému autu a nasadila si sluneční brýle. Konečně po dlouhé zimě trochu tepla a sluníčka. Do práce jsem dorazila právě včas, pozdravila se s Amandou a začali jsme vystavovat všechny květiny do váz. Amandě je 23let a i když je o tři roky mladší než já a pracuje tu kratší dobu, chvilkama se chová jako moje šéfka. Asi si myslí, že krátké šatičky a hluboké výstřihy ji dopomůžou ke kariérnímu postupu. Naštěstí ma náš šéf funkční mozek a ne jen oči.
Celý den utíkal jako vždy rychle a dokonce jsme dostali velkou zakázku na svatbu. Doufám, že si šéf vybere mě pro tuto práci, protože tohle mě na mé práci baví asi nejvíc, když se aranžují kytice na svatbu a s nevěstou se vybírá vhodná kombinace.
S dobrou náladou jsem přijela domů, kde na mě čekala večeře v podobě kuřecího na kari s rýži, jedno z mých nejoblíbenějších jídel.
Pro večeři jsme si otevřeli láhev vína a já Martinovi vykládala o dni v práci. Samozřejmě jsem se zmínila i o zakázce na svatbu a asi na mě bylo vidět mé nadšení, vzhledem k otázce, která následovala.
"Chtěla by ses vdávat?" zeptal se mě Martin.
"No, jednou asi ano. Kdo by nechtěl." odpověděla jsem rozpačitě a čekala co bude následovat.
"A chtěla by sis vzít mě?" zeptal se s úsměvem.
"To na být nabídka?" rozzářili se mi oči.
"Ano, chci si tě vzít. Chci aby jsi byla navždy moje."
"Ach, Martine, samozřejmě že chci také." byla jsem štěstím bez sebe a v tu chvíli zapomněla na vše zlé, co mezi námi bylo a věřila, že už bude jen dobře.
"Děkuji, přísahám, že teď už bude jen dobře. Odpusť mi, co bylo a začneme od začátku jako manželé." řekl jako by mi četl myšlenky i když věděl, ze už jsem mu dávno odpustila.
Byla to jen jedna nešťastná příhoda, kdy se trochu více opil na jednom večírku a když jsme přišli domu spustil na mě, že jsem ho tam zostudila, když jsem se dívala na číšníka. Poté, co jsem se mu snažila vysvětlit, že jsem na nikoho kromě něj se zájmem nekoukala, mi vrazil takovou ránu, že jsem týden musela chodit s vlasama do obličeje a spoustou make-upu , abych skryla monokl pod okem. Vše jsme si ale vyříkali a přísahal, že už se to nestane. Věřila jsem mu.