Vzpamatuj se!

14.

Celou noc jsem se budila a převalovala na tvrdé podlaze. Vyjít ven jsem se ale neodvážila, i když jsem si byla jistá, že Martin určitě tvrdě spí. Raději jsem si pod sebe naskládala vše měkké, co jsem našla a pokusila se spát.

Probudil mě tvrdý úder do břicha.
"Vstávej, potřebuju se umýt." nade mnou stál Martin s rukama v bok.
Chvilku mi trvalo než jsem se probrala a tím jsem si vysloužila jen další, o něco mírnější, kop do břicha. Se skloněnou hlavou jsem vstala a raději mu šla z cesty. Posadila jsem se do obýváku a čekala, až opustí byt.

Po dlouhých minutách byl konečně pryč a já se mohla volně pohybovat po bytě. Byla jsem odhodlaná co nejdříve opustit své malé vězení, proto jsem zamířila rovnou do ložnice, jestli někde nenajdu ukrytý klíč nebo alespoň telefon. Usilovně jsem dvě hodiny prohledávala každý kousek pokoje, ale nic, co by mi mohlo pomoci v mém útěku jsem nenašla. Zoufalá jsem uklidila pokoj, aby si nevšiml mého zoufalého pokusu. Poté jsem se vydala hledat do kuchyně a obýváku. Věděla jsem, že mé pokusy jsou marné, přesto jsem hledala celý den. Chtěla jsem mít jistotu, že jsem zkusila vše. Když se blížil Martinův návrat z práce, zkontrolovala jsem celý byt, jestli po mě nezůstaly nějaké stopy a odešla si sednout do obýváku.

Když jsem uslyšela otevírání dveří, seděla jsem napjatě na sedačce a modlila se, aby si mě nevšímal. Slyšela jsem zavírání dveří, jak si vyzouvá boty a blížící se kroky. Naštěstí zamířil do kuchyně a já slyšela, jak si napouští vodu. Bez sebemenšího pohybu jsem dál seděla a napínala uši ve strachu, aby se nepřiblížil. Slyšela jsem otevírání lednice a zřejmě do ní něco ukládal. Poté se kroky začaly přibližovat.
"Mám hlad, uvař něco. Ale rychle, to už mělo být dávno hotové." najednou se objevil ve dveřích, až jsem poskočila na místě.
"Prosím?" seděla jsem vyděšená.
"Vypadni do té kuchyně, čemu nerozumíš?" zvýšil hlas.
Vystrašená jsem se raději zvedla a šla se podívat, na co máme suroviny. V lednici jsem našla čerstvé maso, tak jsem ho jen rychle připravila se zeleninou a přílohou, abych nad tím strávila co nejméně času. Položila jsem jídlo před Martina na stůl a chystala se zpátky do obýváku.
"Kam jdeš? Snad se se mnou najíš." otočil se za mnou Martin.
"Nemám hlad." pokračovala jsem v cestě do obýváku.
"Sedni si tady a najez se." zvýšil najednou hlas.
Neměla jsem sílu na další hádky, proto jsem si raději sedla naproti němu a pomalu ukusovala ze své porce. Nedokázala jsem se ani soustředit na chuť jídla, chtěla jsem jen, aby co nejrychleji dojedl a já už nemusela být v jeho blízkosti. Zřejmě věděl, jak moc je mi tato situace nepříjemná, protože večeře trvala dýl, než obvykle. Naštěstí na mě za celou dobu nepromluvil, jen mě mlčky sledoval a já se snažila jeho pohledu co nejvíce vyhýbat a upírala jsem svůj pohled do talíře. Jen co dojedl, šla jsem uklidit jeho talíř a ze svého vyhodila skoro celou porci do koše. Chvíli mě sledoval, ale naštěstí ho to brzy přestalo bavit a odešel do koupelny. Zalezla jsem tedy zpátky do obýváku.

Zrovna jsem přemýšlela o mých omezených možnostech, jak z toho ven, když jsem uslyšela Martina vycházet z koupelny. Napjatě jsem poslouchala, až se za ním zavřou dveře do ložnice, ale jeho kroky se blížily ke mně a ne do ložnice. Celá jsem ztuhla strachy a dělala že spím. Jeho kroky se stále přibližovaly až stál jenom kousek ode mě. Čekala jsem, že když zjistí, že spím, odejde pryč a nechá mě na pokoji. Byla jsem k němu otočená zády, ale slyšela jsem, jak si ke mně lehá. To už jsem ho cítila přitisknutého zezadu ke mně. Nechápala jsem, co ho to zase napadlo, ale v momentě, kdy mi začal odhrnovat kalkotky, mi to došlo. Vyděsilo mě to tak, že jsem se zaječením poskočila a převalila se přes něj, abych se dostala pryč ze sedačky. Postavila jsem se doprostřed místnosti a nevěřícně se na něj dívala. Během chvilky stál vedle mně a strkal mně zpátky na pohovku. Ze všech sil jsem se snažila mu bránit, kopala jsem a máchala kolem sebe rukama, ale byl silnější než já a netrvalo dlouho, a svalil se na mně zpátky na pohovku. Ze zoufalství jsem křičela a prosila, ale i přes veškerou moji snahu, se mu nakonec podařilo dosáhnout svého. Bylo mi z něj zle a byla jsem tak šokovaná, že jsem vůbec nevnímala všechny ty modřiny, které mi při tom uštědřil.
Poté co skončil, mě naštěstí nechal odejít, tak jsem se rychle uchýlila do koupelny, vešla do sprchy a drhla celé své tělo, dokud jsem ho neměla celé podrážděné a zarudlé. I když jsem se pořád cítila mizerně, konečně jsem mohla trochu uvažovat a v hlavě jsem měla jedinou věc, musím se ho konečně zbavit. Všechno už to trvalo příliš dlouho a všechna naděje, že se jednou vše vrátí do normálu, už ze mně vyprchala. Jak na mně tekla horká voda, v hlavě mi proudilo tisíc myšlenek. Vypnula jsem vodu, zabalila se do ručníku a odhodlaně vyšla směrem do kuchyně. Bezmyšlenkovitě jsem otevřela zásuvku pod linkou, vytáhla ten největší nůž, který jsem našla a jako v hypnóze zamířila do obýváku. Martin ležel na pohovce a vypadal že spí. Byl ke mně otočený zády a ani se nepohnul.
"Vstávej!" řekla jsem překvapivě klidným a rázným hlasem.
Chtěla jsem, aby se na mně díval, aby věděl co dělám a k čemu mně dohnal.
Musela jsem do něj ještě strčit, ale konečně se ke mně otočil. Než se stačil vzpamatovat z počátečního šoku a cokoliv říct, rychle jsem napřaženým nožem zamířila v rychlém sledu na krk, prsa a břicho.
Všude byla krev, ale já se cítila neuvěřitelně klidná. Konečně jsem byla volná.

Ještě chvilku jsem pozorovala jeho zkrvavené tělo a poté se odebrala do ložnice, kde jsem pod polštářem našla jeho telefon. Vytočila jsem 158 a šla si sednout do kuchyně, abych počkala na svoji záchranu.