Vzpamatuj se!

12.

Už jsem se málem rozeběhla směrem k východu, když v tom mi v hlavě proběhl celý dnešek. Zase jsem měla před očima jeho zoufalý výraz a slyšela svůj slib, který jsem mu před odchodu dala, jako ozvěnu ve své hlavě. Nedokázala jsem odejít když bych mohla být třeba jediná, kdo mu pomůže. Bála jsem se, že když teď odejdu, celá jeho náprava k lepšímu se najednou zlomí a on už se z toho nikdy nedostane. Stále mi na něm záleželo a musela jsem mu pomoct.

Doma jsme společně nachystali chlebíčky a společně s lahví vína se usadili na pohovce. Večer probíhal stejně spokojeně a v klidu jako celý den a tak jsme po dlouhé době zase zamířili oba do ložnice na celou noc.
A ráno bylo stejně dokonalé, snídaně do postele, společná koupel a potom chvilka nádherného nicnedělání u televize. Všechno mi připadalo tak dokonalé, že jsem si jen těžko vzpomínala, co všechno mi udělal. Tak moc jsem mu chtěla pomoct, že jsem ze svého mozku vytěsnila vše špatné a chtěla už jen přemýšlet o lepší budoucnosti a jak mu k tomu pomoct. Vypadalo to, že se opravdu snaží napravit a vrátil mi i můj telefon abych mohla zavolat Stele. Chvilku jsem si s ní povídala a uklidnila ji, že je vše v pořádku a nemusí se o mě bát. Ráda bych jí řekla celou pravdu, ale na to jsem neměla dost odvahy a už vůbec ne po telefonu. Měla by o mě zbytečnou starost a já jí do toho teď nechtěla zatahovat. Sice moc přesvědčeně nezněla, ale neměla na výběr.

S Martinem jsme společně vyrazili do zoologické zahrady a naplno si užívali sluníčko a sami sebe. Bylo tak krásné vyrazit zase někam spolu a nemyslet na nic zlého. Ruku v ruce jsme na pokladně zaplatili dva lístky a pak už vyrazili k prvnímu výběhu. Čekali na nás dva tygři a o kousek dál už byly další kočkovité šelmy.
"Podívej jak tam v klidu leží a sluní se, žádný starosti. Z nich bychom si měli vzít příklad." začal nečekaně Martin a zaujatě koukal na tygry.
"Však si ho taky bereme, máš snad teď nějaké starosti?" obejmula jsem ho zezadu kolem pasu.
"Vůbec žádný, lásko" dal mi malou pusu do vlasů.
"Tak vidíš a už žádný nebudou, všechno už bude jen dobrý." silněji jsem ho obejmula.
Pokračovali jsme pomalu k dalším výběhům a u všech se na chvíli zastavili. Ze všech zvířat byla cítit pohoda a já byla vděčná za Martinův nápad sem dnes jít. Zvířata nás zvláštním způsobem uklidňovala a působila na nás jako terapie. Tolik jsme jim záviděli, že by nás ani nenapadlo se hádat nebo si cokoliv vyčítat. Měla jsem hlavně radost za Martina, protože z něj už jsem klid necítila velmi dlouho.
"Půjdeme se najíst? Mám už šílený hlad." vytrhl mě najednou z přemýšlení.
"Jasně, taky už umírám hlady." chytla jsem ho za ruku a vyrazili jsme do restaurace.
Jen co jsme vstoupili, pohltila nás její atmosféra. Vše tu vypadalo jako v džungli, dokola se táhly liány a uprostřed byl ohromný strom s rozlehlými větvemi kolem kterého byly umístěné stolky. Stěny byly ze skla, proto jsme od stolu mohli z jedné strany pozorovat opice a z druhé byli papoušci. Sedli jsme si ke stolu s přímým výhledem na papoušky a pozorovali jejich rozmanité barvy.
"Dobrý den, budete jíst?" přiběhl k nám číšník.
"Ano, budeme." odpověděl Martin a bral si od obsluhy jídelní lístek.
Objednali jsme si zatím pití a vybírali si jídlo. Lákavě vypadalo vše, co nabízeli, proto jsme se rozhodli nakonec pro nabízenou specialitu, abychom si výběr ulehčili. A rozhodně jsme nelitovali. Čekal nás poslední okruh se slony, koňmi a ještě pár menšími zvířaty, tak jsme v restauraci zůstali i na kafe a zákusek. Chtěli jsme si náš výlet užít co nejdéle to šlo.

Po příchodu domů jsme se oba unaveně, ale i spokojeně svalili na sedačku a sledovali televizi. Všechno napětí mezi námi zmizelo a my byli uvolnění jako dřív. Schoulila jsem se opřená o jeho rameno a on mě objímal a tiskl k sobě.
Musela jsem takhle usnout, protože když jsem se probudila, byla jsem stále na sedačce, tentokrát ale sama. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je hluboká noc. Potichu jsem vešla do ložnice a opatrně si lehla vedle Martina, abych ho nevzbudila. Moc se mi už spát nechtělo, tak jsem jen ležela na zádech a s pohledem na strop přemýšlela o posledních týdnech a hlavně dnech. Připadalo mi nemožné, co všechno se stihlo stát za tak krátkou dobu. A najednou jsem si vzpomněla na obchod, Martin o něm nikdy nemluvil a já ani nevěděla, jestli vůbec ještě funguje. Vždy to byl můj sen a jen co se splnil, hned byl zase pryč. Byla jsem odhodlaná se tam co nejdříve podívat a zjistit jak to je. Ptát se Martina mi přišlo zbytečné a možná bych tím jen spustila nějakou zbytečnou hádku, to jsem riskovat nechtěla. S hlavou plnou myšlenek jsem nakonec usnula.