Vzpamatuj se!

10.

Dlouho jsem zvažovala, co mám dělat a nakonec mi přišlo jako nejlepší řešení chvilku hrát podle jeho pravidel a třeba se situace uklidní a přestane mě tu zamykat. A jakmile to udělá, zabalím si pár věcí a půjdu. Už jsem příliš dlouho čekala na zázrak a měla jsem toho dost. Pořád jsem doufala, že se Martin vzpamatuje, ale vzhledem k tomu, že se k tomu zatím nijak neschylovalo, nehodlala jsem už dělat žádné ústupky. Teď je řada na něm.

Po dvouch dnech poctivého úklidu a spaní na pohovce už mi docházela trpělivost. Dveře byly pořád zamčené a Martin na mě sotva promluvil. Jediná komunikace mezi námi spočívala v otázkách ohledně práce doma. Ani já mu neměla moc co říct kromě pár nadávek, které se mi honily v hlavě, proto jsem vždy jen ve stručnosti odpověděla. Už jsem to ale nevydržela a jakmile přišel z práce, zaútočila jsem.
"Hodláš někdy odemčít ty dveře?" začala jsem pomalu.
"Myslím, že ne. Takhle nám to funguje." odpověděl nezaujatě a zamířil si sednout do obýváku.
Následovala jsem ho a postavila se mezi sedačku a televizi.
"Tohle není fungující vztah. Okamžitě mě odsud pusť. Nevím, co se s tebou stalo, ale mám toho dost. Dej mi klíče a já jdu pryč." stála jsem s rukama v bok
"Ty jsi fakt hloupá husa." rozesmál se.
"A ty jsi nemocnej psychopat." jen co jsem to dořekla, přistála mi facka. Tentokrát jsem se nehodlala tak lehce vzdát. Nedala jsem na sobě znát žádnou bolest, rozpřáhla jsem se jak nejvíc jsem dokázala a dala mu tu největší ránu jakou jsem dokázala. Pak už šlo všechno strašně rychle. Během chvilky mě shodil na zem a kopal do mě jako šílený. Ječela jsem bolestí, ale čím vic jsem křičela, tím silněji do mě kopal. Bolest byla tak obrovská, že jsem chtěla radši umřít. Přestala jsem i odporovat a doufala v konec. Naštěstí to skončilo chvíli potom, co jsem se přestala bránit. V bolestech jsem zůstala schoulená na zemi a neodvažovala se na něj podívat.
"Zapamatuj si, že odporovat mi nebudeš. Tohle bylo naposledy, nebo dopadneš příště ještě hůř." řekl výhružným hlasem a já se jen dál klepala na podlaze. Jakmile jsem slyšela zavření dveří od ložnice, propukla jsem v hysterický vzlykot.

Nevím jak dlouho už jsem tam ležela, ale viděla jsem, že venku už je dávno světlo. Zkusila jsem se pohnout, ale i sebemenší pohyb mě bolel jako bych dostala další ránu. Po čtyřech jsem se pomalu doplazila do koupelny a se zděšením pozorovala svůj odraz v zrcadle. Stále jsem bolestí nemohla vstát, ale netušila jsem, jak vážné moje zdravotní problémy mohou být. Chtěla jsem k doktorovi, pochybovala jsem ale, že by mě tam Martin vzal. Raději jsem našla ve skříňce lékárničku a našla nějakou mast na pohmožděniny. Celá jsem se jí namazala a odplazila se zpátky do obýváku. Lehla jsem si zpátky na zem a usnula.

Tentokrát jsem se probudila v noci. Všude byla tma a ticho, jen z ložnice se ozývalo tlumené chrápání. Chtěla jsem jít do ložnice a za každou cenu najít klíče nebo alespoň mobil. Tělo mě ale vůbec neposlouchalo a věděla jsem, že v tichosti bych tam ani nedošla. Nechtěla jsem si ani představit, co by mi mohl udělat, kdyby mě tam našel. Raději jsem zůstala, kde jsem byla a neodvažovala se ani do kuchyně pro vodu i přes ukrutnou žízeň. Překvapivě jsem po chvíli zase usnula.

"Tak už se tady přestaň válet, mám hlad." probudil mě jeho křik a uviděla jsem ho nad sebou.
"Všechno mě bolí, chci do nemocnice." zkusila jsem to.
"Tak na to zapomeň, nic ti není. A teď běž něco uvařit, přece to nebudu dělat sám když ty se tu celý den válíš." stál pořád nade mnou bez jakéhokoli náznaku soucitu.
"Nemůžu, nemůžu se ani postavit, prosím nenuť mě." rozbrečela jsem se.
"Drž hubu a běž!" zakřičel mi přímo do ucha a držel mě přitom za vlasy.
Pomalu jsem se zvedala na nohy a v mírném předklonu zamířila do kuchyně. Nemělo cenu mu odporovat, potřebovala jsem se dát do kupy abych měla alespoň nějakou šanci na útěk a ne se nechat zmlátit ještě víc. V kuchyni leželo čerstvé maso, které musel dnes přinést. Pomalu jsem krájela brambory, aby mi to působilo co nejméně bolesti a Martin mě po celou dobu sledoval od stolu. Za půl hodiny bylo vše hotové, položila jsem talíř před Martina a těšila se, že si půjdu zase lehnout.
"Kam jdeš? Pojď si sednout a najez se." řekl docela vlídným hlasem, který jsem znala už jen z minulosti.
Rozpačitě jsem si sedla naproti němu a přisunula si talíř. On se mezitím pustil do jídla a já jen pomalu vkládala malá sousta do úst a jedním okem ho stále sledovala.
"Co se tak tváříš? Je snad normální se s manželem navečeřet." promluvil zase klidným hlasem.
Měla jsem z toho divný pocit, pohledem mě povzbuzoval v jídle a tvářil se, jako by se nic nestalo. Dojedl jako první, ale i tak zůstal sedět než jsem dojedla i já. Poté vzal oba talíře a vložil je do myčky.
"Tak vidíš, jak nám to funguje. A netvář se pořád tak vyděšeně." snažil se mi dát pusu do vlasů, ale já instinktivně ucukla. Překvapilo mě, že na to nijak nereagoval, jen se usmál.
Zvedla jsem se k odchodu a zarazilo mě, že mě Martin okamžitě lehce podepřel a pomohl mi na pohovku.
"Prospi se, zítra s tebou budu celý den doma." řekl potichu a odešel do ložnice.
Dál jsem jen zmateně koukala a nechápala, kde se vzala ta změna. Že by se v něm přece jen hnulo svědomí?