Vzpamatuj se!

9.

Celý den jsem čekala na příchod Martina. Nevěděla jsem, co od něj čekat, ale přece mě tu nemohl držet. Byla jsem rozhodnuta od něho odejít a třeba jen na nějakou dobu. Chtěla jsem, aby se mezi námi všechno spravilo a fungovalo jako před svatbou. Možná bychom mohli využít i nějakou odbornou pomoc. Nechtěla jsem od něho úplně odejít, i přesto všechno jsem ho stále milovala a věděla jsem, že takový není. Běhaly mi přes den hlavou různé myšlenky a zbývalo jen počkat, až přijde Martin z práce.

Nakonec jsem kolem sedmé hodiny večer uslyšela klíče v zámku. Rozhodla jsem se, že než cokoliv řeknu, počkám s čím přijde on. Překvapením ale bylo, že neřekl vůbec nic. Vyzul si boty, odešel se umýt do koupelny a beze slova zamířil do obýváku a poté už jsem slyšela jen zvuk televize. Nevěřícně jsem stála v ložnici a netušila, co dělat. Ať jsem čekala cokoli, tohle tedy ne. Jeho reakce mohla znamenat spoustu věcí a já opět zapojila mozek, abych všechny zvážila. Třeba sám neví, jak se zachovat, protože ví, jak moc to přehnal. Nebo je mu to líto a je mu tak trapně, že se na mě ani nedokáže podívat. To bych mohla jít zítra za Stelou a zůstat jen na pár dní, než si to nějak v klidu s odstupem vyříkáme. Možná na mě byl ale pořád naštvaný a prostě se mnou nechtěl mluvit. To by ale nedávalo smysl, protože naštvaná tu mám být já. A přitom jsem vlastně ani nebyla, tato nejistota mě všeho vzteku zbavila a já jen chtěla vědět, co se děje a co bude dál. Jít za ním jsem se ale neodvážila. Ať mu v hlavě probíhá cokoli, nemělo smysl jít za ním první, musela jsem počkat až si to sám v hlavě srovná. Já to dělala celý den a měl na to stejné právo i on. Chvilku jsem ještě čekala, jestli za mnou nepřijde a když nepřicházel, šla jsem s plnou hlavou myšlenek spát.

Ráno byl v bytě opět klid, tak jsem se jen šla podívat, jestli někde nenajdu od Martina vzkaz. Nikde ale nic neleželo, tak jsem si šla znovu zabalit věci, které jsem včera ze strachu opět vybalila. Dnes už jsem byla klidnější, proto jsem nijak nespěchala. Už jsem se ho ani nebála, ale stejně jsem chtěla na čas odejít, abychom si oba utřídili myšlenky. Vzala jsem tašku, ještě jednou se podívala po svém ztraceném telefonu a když jsem ho stále nemohla najít, vyrazila jsem ke dveřím. Pořádnej šok jsem ale zažila, když byly opět zamčené a klíče nikde. Nemohla jsem tomu uvěřit, přece mě tu nemůže schválně zamykat. Během chvilky jsem se vzpamatovala z původního šoku a nastoupila zuřivost. Zběsile jsem kopala do dveří a doufala, že mě někdo uslyší. Bohužel ani po půl hodině nepřetržitého kopání a bouchání jsem se nedočkala žádné odezvy. Celá zoufalá jsem se odpotácela zpátky do obýváku a čekala na Martina. Tentokrát se mnou bude muset mluvit. A rozhodně to nebude příjemný rozhovor, protože zavírat se tu nenechám. Připadala jsem si jako pes na řetězu, jen můj výběh byl trochu větší.

Konečně jsem slyšela otevírání dveří. Martin mě očividně v obýváku neočekával, protože už se chystal vstoupit, když v tom mě uviděl, na chvíli se zarazil a poté se otočil a chystal se k odchodu. Já ale byla připravena a chtěla jsem s ním mluvit.
"Počkej, nikam nechoď." zavolala jsem na něj.
"Co je?" neochotně se po mně otočil.
"Myslím, že bychom si měli promluvit. Kde jsou moje klíče?" snažila jsem se zůstat co nejvíc v klidu.
"Nevím, třeba jsi je někde ztratila." reagoval chladně a dál stál mezi dveřma.
"Vždycky je dávám na háček u dveří. A mohl by jsi mi vysvětlit proč jsi mně tu už druhý den zamčel?" pokračovala jsem ve svém málem výslechu.
"Aby jsi nikam neodešla, to už jsme si snad vysvětlili." opět prohodil bez jakýchkoli emocí.
"To snad nemyslíš vážně, přece mě tu nemůžeš držet. Předpokládám, že můj telefon máš taky ty." začala jsem už trochu vyšilovat.
"Přesně tak, a neboj, nikdo tě nesháněl. Jen jedna sms od té krávy ale spokojila se s odpovědí, že jsi v pořádku a už dala pokoj." usmál se.
"A co bude dál?" zeptala jsem se a nervózně poposedla na sedačce.
"Nic, budeš se tady starat o domácnost, taková byla domluva. Už dva dny jsi nic neudělala, tak máš co dohánět." otočil se ve dveřích a zamířil do ložnice.
"Tak mě tu aspoň nedrž jako psa, jsem tvoje žena." křikla jsem na něj ještě než zavřel dveře.

Tak takhle jsem si to nepředstavovala. Přehrávala jsem si to ještě dlouho celé v hlavě a snažila se pochopit, co mi to všechno řekl. Postupně mi docházela všechna slova a já si přála, aby to byl všechno jen zlý sen. Nemohla jsem uvěřit ani svojí reakci, ale prostě v tu chvíli jsem ničeho víc nebyla schopná. Ustlala jsem si na gauči a ještě dlouho do noci přemýšlela nad možnostmi, které mám. Moc mě jich nenapadlo. Faktem bylo, že jsem byla zamčená v bytě bez možnosti odchodu s chlapem, kterého jsem absolutně nepoznávala a nevěděla, co od něj čekat.