Vzpamatuj se!

13.

Ráno jsem se probudila v pokoji sama. Předpokládala jsem, že Martin musel do práce, proto jsem v klidu vstala a šla si udělat do kuchyně kafe.
Poklidila jsem trochu kuchyň, které se v poslední době nikdo moc nevěnoval a šla se do koupelny umýt a namalovat. Plánovala jsem se jen trochu projít po městě, nakoupit nějaké potraviny a po cestě i nakouknout, co se děje v obchodě. Nebo se spíše podívat, jestli je ještě vůbec otevřený.
Oblékla jsem se, naposledy se zkontrolovala v zrcadle a spokojená vyrazila ke dveřím. Ty ale byly zamčené. Rozhlídla jsem se po klíčích, ale na háčku žádné nevisely. Vůbec jsem to nechápala, všechno bylo fajn, neměl důvod mě tu zase zamknout. Tato možnost mě po našem klidném víkendu ani nenapadla a já tu teď jen stála, celá zmatená a nemohla přijít na důvod svého vězení. Odebrala jsem se zpátky do obýváku a snažila se na to přijít. Jediné rozumné vysvětlení, které mě napadlo bylo, že prostě ráno automaticky zamčel a zapomněl mi vrátit klíče. Nevěřila jsem, že by to udělal schválně, neměl k tomu žádný důvod. Rozhodla jsem se tedy, že počkám až se vrátí z práce a sám mi vše vysvětlí.

Po dlouhém dni stráveném u televize jsem konečně slyšela přicházet Martina.
"Ahoj, jak ses měl?" zavolala jsem na něj.
"Ahoj, náročný den, co ty, stihla jsi všechno?" odpověděl při vyzouvání bot.
"Stihla co? Nenechal jsi mi tu klíče, tak jsem ani nemohla nakoupit." pokusila jsem se začít pomalu.
"Nakoupil jsem já. Koukám, že kuchyň jsi trochu poklidila, ale co ten zbytek?" přešel do kuchyně a všude se rozhlížel.
"Jakej zbytek? Kde jsou moje klíče?" vůbec nic jsem nechápala.
"Co máš furt s těma klíčema? Nepotřebuješ je, nestíháš tu ani poklidit, tak kam chceš chodit?" mluvil na mě stále z kuchyně.
"Tohle jsme si snad už vyříkali, nemusíš mě tu proto držet zamčenou." šla jsem za ním do kuchyně. Našla jsem ho stát opřeného o dřez se skleničkou v ruce.
"Zřejmě musím, když chceš furt jen někam chodit a úklid ti nic neříká." reagoval úplně klidně.
"Na něčem jsme se snad domluvili, podívej se na ledničku, na co jsme to psali?" ukázala jsem na náš seznam.
Podíval se na něj a rychlým pohybem ho strhl z ledničky, roztrhal a vyhodil do koše.
"A je po seznamu, stejně je to blbost." opřel se zase o dřez. Jeho postoj byl dokonale klidný a o to víc jsem zuřila já.
"Nebudeš mě tu držet, okamžitě mi dej ty klíče. Nechápu, že jsem ti to zase uvěřila." byla jsem vzteky bez sebe.
"Vždycky mi to uvěříš, protože jsi jen hloupá husa. S tebou je to snadný." začal se smát a bylo vidět jak moc si tuto chvíli užívá.
"Jsi hajzl, nemůžeš mě tu držet navěky. Jednou mě stejně budeš muset pustit." začínala jsem být zoufalá.
"To si nemyslím, budeš tu tak dlouho jak já budu chtít. A třeba i navěky." rozhovor pro něj zřejmé skončil, protože odcházel do obýváku. Rychle jsem se vzpamatovala a následovala ho.
"Patříš na psychiatrii, naposledy říkám, že tu nebudu, tak sem dej ty klíče a dělej si tady co chceš." stála jsem před ním s rukama v bok a měla co dělat, abych se nerozbrečela.
"Drž už hubu." vrazil mi nečekaně facku.
Měla jsem takový vztek, že jsem mu ji automaticky bez rozmýšlení vrátila. Ihned mi došlo jak velká to byla chyba, ale už bylo pozdě.
"Tohle jsi dělat neměla." podíval se na mě upřeným pohledem až jsem dostala opravdu strach.
Chytil mě za ruku a zvrátil mi ji tak, že jsem si musela kleknout na podlahu. Křičel na mě různé nadávky a já s upřeným pohledem na podlahu zděšeně čekala, co bude dál. Už jsem zažila co dovede, tak jsem si jen druhou rukou obejmula čerstvě uzdravená žebra a ve strachu se krčila k podlaze. Dál mi kroutil ruku až jsem to nevydržela a vykřikla. Jako by ho to povbudilo, silou na mě zatlačil a přinutil mě si lehnout na podlahu a klekl si na mě. Pokusila jsem se vyprostit zpod jeho váhy, ale ani se nepohnul. Jen mi kolenama přitlačil více do zad, těžce jsem lapala po dechu. Skoro bez dechu jsem jen vzlykala a prosila aby mě pustil. Odpovědí mi ale stále byly jen nadávky a ostrá kolena v lopatkách. Vysvobodila jsem si ruku zpod těla a pokusila se pohnout jeho nohou, abych se mohla alespoň nadechnout. Zřejmě si to ale vysvětlil jako další pokus o útok a dal mi pěstí přímo do obličeje až jsem ucítila krev v ústech. Snažila jsem se ji co nejrychleji vyplivnout, protože v kombinaci se sníženým přísunem vzduchu jsem se začala brzo dusit. Naštěstí mě po chvilce otočil na záda a já se mohla konečně zhluboka nadechnout. Moje radost ale netrvala dlouho, jen co jsem se stačila nadechnout, už mě chytil za vlasy a táhl po zemi pryč z obýváku. Odtáhl mě až do koupelny a tam mě odhodil ke zdi. Stočila jsem se do rohu a vyděšeně na něj koukala.
"Tady si zůstaň a nelez mi na oči." štěkl po mě a zavřel dveře.

Ještě pár minut jsem čekala jestli se nevrátí a když bylo ticho, pomalu jsem se zvedla a neubránila se pohledu do zrcadla na svůj obličej. Kolem pusy jsem měla krev a zarudlou tvář, ale vypadalo to líp, než jsem čekala. Lehla jsem si zpátky na zem, přikryla se ručníkem a čekala na spánek. Chtěla jsem co nejdříve zaspat všechnu tu hrůzu a vyhnat z hlavy neodbytné myšlenky.