Vzpamatuj se!

11.

Jen co jsem otevřela oči, uviděla jsem Martina. V ruce měl hrnek hrnek kafe a vodu.
" Jestě ti donesu prášek proti bolesti. Jak ti je?" zeptal se starostlivě.
"O trochu lépe, ale bolí mě pořád břicho." odpověděla jsem zmatená jeho náhlou starostlivostí.
"Prášek ti pomůže, hned jsem tu." odběhl z místnosti a já dál seděla nehybně na pohovce. Než jsem se stihla napít kafe, už byl zpět.
"Tady, zapij to. A tady jsem našel nějakou mast." podával mi mastičku, kterou jsem se už dříve snažila léčit své zranění.
"Děkuji." zmohla jsem se aspoň na nějakou odpověď.
Odešel z místnosti a během chvilky jsem ucítila, že něco smaží. Zvědavost zvítězila a tak jsem se pomalu zvedla a s hrnkem v ruce zamířila do kuchyně. Martin stál u sporáku a na pánvičce před ním jsem viděla vajíčka. Nevěřícně jsem zůstala stát mezi dveřma a snažila se být co nejvíce potichu. Nechtěla jsem ho vyrušit, užívala jsem si této chvíle a představovala si, jak nám bylo dříve dobře. Vlastně kdybych uměla v hlavě vymazat posledních pár týdnů, věřila bych, jak jsme šťastná rodina. Zase jsem se v hlavě na chvíli zapomněla a chtěla ho jít zezadu obejmout a políbit ho na krk, jak jsem to dělávala dříve. Naštěstí jsem se vzpamatovala dřív, než jsem to udělala. I kdybych opravdu moc chtěla, příliš jsem se bála jeho reakce. Tak jsem tam radši jen stála ve dveřích a sledovala ho.
"Pojď si sednout, už je to skoro hotové." otočil se najednou.
Přesunula jsem se na židly a čekala na snídani. Působil tak klidně a... šťastně když nandával jídlo na talíře. Vůbec ne jako poslední týdny.
"Tady máš, snad ti to bude chutnat, dal jsem ti tam sýr, jak to máš ráda." položil přede mě talíř a usmál se na mě.
"Děkuji, vypadá to skvěle." podívala jsem se na něj s otazníkem v očích.
"Vzali jsme to za špatný konec, chci aby naše manželství fungovalo. Zřejmě jsme měli oba trochu jiné představy, ale manželství je o kompromisech a o domluvě. Trochu jsem se poptal a toto by nám mohlo pomoct." vytáhl kus papíru. Pořádně jsem se na něj podívala, ale byl to jen čistý papír.
"Co to je?" zvědavě jsem ho sledovala.
"To mi poradil jeden kamarád, který dříve chodil do manželské poradny. Tady sepíšeme každý zvlášť naše očekávání od manželství a pověsíme to na ledničku, abychom to měli stále na očích. Zároveň podtrhneme, na čem se shodujeme a tím začneme." navrhl vlastně řešení, které já už chtěla dávno.
"To zní docela dobře. Jsem ráda, že to tak bereš. Takhle už žít nemůžeme." viděla jsem pomyslné světlo na konci tunelu. Minimálně za pokus to stálo.
Hned jsme začali se sepisováním a nakonec se shodli na věrnosti, důvěře a pochopení. Kdyby se ten seznam psal před pár týdny, byla by shoda i v rodině, ale na to už jsem teď nepomýšlela. Pořád jsem v sobě měla royporuplné myšlenky, které prostě nemohly vymizet za jeden den vlídného chování. Zůstávala jsem ale otevřená myšlence, že se dá ještě vše zachránit, jen prostě nic nejde ze dne na den a já mu to nehodlala jen tak zapomenout.
Vyvěsili jsme naši novou šanci na ledničku a chvíli ten papír pozorovali s nadějí. Cítila jsem z něho nadšení a nechtěla jsem vše pokazit, proto jsem ho s menším sebezapřením obejmula.
"Všechno už bude dobrý, slibuju. Potřebuju jen tebe a bude ze mě lepší člověk, jen mi prosím dej šanci, bez tebe to nezvládnu. Prosím." zněl tak zranitelně, že jsem ho k sobě vší silou přitiskla a zapomněla na svou vlastní bolest. Potřeboval pomoc a já ho v tom nechtěla nechat. Ne teď, když s tím opravdu chtěl něco udělat. Byl opřený o mé rameno a působil jako zraněné zvíře. Tolik bolesti a zoufalství jsem u něj ještě nikdy neviděla.
"Potřebuju tě" zašeptal mi do ucha.
"Pomoz mi" šeptal dál.
"Miluju tě" skoro vzlykal a vzájemně jsme se odtáhli s polibkama do ložnice.
Spali jsme spolu po dlouhé době a i když bylo naše milování plné lítosti a bolesti, bylo to asi to nejlepší, co jsme zažili. Tolik emocí na jednom místě v jednu chvíli, že jsme to ještě dlouho tozdýchávali a tiskli se k sobě, jako by nikdy nic zlého nebylo.

Poté co jsme se oba vzpamatovali z vodopádu emocí, oblékli jsme se a beze slova odešli do obýváku. Svalili jsme se na pohovku a v objetí sledovali film, který zrovna běžel v televizi. Hlava mi stále říkala, že se stalo příliš mnoho zlého, ale já se i přesto cítila jako dřív.

"Nezajdeme dneska společně na nákup? Vybereš si na co máš chuť a po cestě se můžeme stavit i pro nějaký ten koberec, co už si tak dlouho přeješ do ložnice." prolomil mlčení hned jakmile skončil film.
"To zní dobře, pojedeme hned?" ani jsem neskrývala nadšení. Nechtěla jsem mu připomínat, jak dlouho už jsem nebyla mezi lidi, když se teď snažil vše napravit.
"Tak dobře, jdi se obléknout, já jsem připraven." usmál se.
"Dej mi pět minut" odešla jsem se do ložnice.
Vzala jsem na sebe první, co mi přišlo pod ruku a šla do koupelny se trochu upravit. Po pár minutách jsem byla nachystaná v předsíni a obouvala si boty. Martin u mě byl ve chvíli a při zapínání pásku od bot mě něžně chytl za bradu.
"Tolik tě potřebuju, ty mi pomůžeš, že ano? Nikdo jiný nemůže, potřebuju jenom tebe. Nenechávej mě v tom, prosím." zněl zase tak zoufale.
"Jistě že ti pomůžu, všechno bude dobrý. Spolu to zvládneme." Snažila jsem se ho uklidnit.
"Děkuji." obejmul mě a lehce políbil.
Ruku v ruce jsme vyšli z bytu a já se cítila volná jako nikdy. V obchodě nechal veškerý výběr potravin na mě a jen tlačil košík. Poté, co jsem do něj naházela všechny naše oblíbené potraviny zrodil se mi v hlavě nápad.
"Vezmeme víno? Mohli bychom si udělat oslavu a zpečetění naší nové a lepší budoucnosti." nedokázala jsem skrýt nadšení.
"To zní skvěle, tak vezmeme i veku na chlebíčky a uděláme z toho oslavu jakou si zasloužíme." sdílel mé nadšení.
Nakoupili jsme vše potřebné na naši malou oslavu a po cestě domů ještě zamířili do obchodu s kobercema. Netrvalo dlouho a objevila jsem dokonalý šedý koberec. U pokladny jsem se poprvé na chvilku pozastavila nad myšlenkou na útěk. Celou dobu jsem na to ani nepomyslela, ale najednou mi došlo, že na to jsem celou dobu čekala. Teď by byla skvělá příležitost toho využít.