Vzpamatuj se!

7.

Do konce týdne jsem teda zůstala doma a poctivě prala, vysávala a vařila. Martin chodil vždy domů na večeři a večery jsme trávili spolu u televize. Musela jsem uznat, že od svatby to bylo nejklidnější období. Věnovala jsem se naplno domácnosti a Martin byl spokojený, jak vše funguje, hádky tedy úplně vymizely.
V pátek odpoledne, když bylo vše hotové a do přípravy večeře zbývalo ještě spousta času, jsem se rozhodla, že zajdu na chvilku za Stelou a po cestě se podívám, jak se vede Janě v obchodě. Za pultem ale s Janou stála ještě jedna žena.
"Dobrý den, vy jste kdo?" otočila jsem se na neznámou ženu.
"Já tu pracuji, vy jste asi Martinova žena, ráda vás poznávám." natahovala ke mně ruku.
"Mě také, jak dlouho tu už pracujete? Copak vy u nás končíte?" Otočila jsem se na Janu.
"Pokud vím, tak ne. Martin jen říkal, že mám tady Jitku zaučit. Nebo mě chcete vyhodit?" zmateně se na mě koukala.
"To se budete muset zeptat Martina." otočila jsem se a celá zmatená vyšla z obchodu.
Vydala jsem se za Stelou a doufala, že si tam trochu pročistím hlavu než budu schopná o tom v klidu promluvit s Martinem. V tom mi ale zazvonil mobil.
"Ahoj." zvedla jsem to Martinovi.
"Co jsi dělala v obchodě? A kde jsi vůbec teď? Myslel jsem, že jsme se dohodli, že budeš doma." spustil na mě.
"Doma je vše hotové, tak snad můžu ven. Jdu jen na chvilku za Stelou." odpověděla jsem a snažila se být v klidu.
"V obchodě nemáš co dělat, holky to tam zvládají. A teď běž domů, jsem tam za chvíli." odsekl mi.
"Přijdu tak za hodinu, dám si jen kafe u Stely a pak si promluvíme." snažila jsem se ho uklidnit.
"Ne, půjdeš domů teď nebo si tam pro tebe přijdu a nebude to příjemná návštěva." znělo to jako výhružka a tak jsem radši rezignovala abych nedělala scény před Stelou.
Úplně výtočená jsem došla domů a čekala na Martina. Říkal, že dorazí za chvilku po mně a já byla připravena si to jednou pro vždy vyříkat. Jeho chování začínalo být neúnosné a já hodlala stanovit jasná pravidla.
Martin nakonec dorazil až tři hodiny po mně a vypadalo to, že má stejně bojovou náladu jako já.
"Tohle jsme si nedomluvili. Cos dělala v obchodě když máš být doma, podívej se jakej je tu zase bordel. A kde je večeře?" začal jako první.
"Domácí vězení jsem nedostala. Co vůbec dělala ta druhá žena v obchodě? To chceš vyhodit Janu? Domluva byla, že se se mnou budeš o všem radit." spustila jsem svoje otázky.
"Zůstávají obě, protože ty se tam nevrátíš. Tenhle týden všechno fungovalo a bez hádek, takže to takhle bude nejlepší." nasadil úsměv.
"Už jsem ti říkala, že nechci zůstat doma, vezmu si jen míň směn." snažila jsem se o kompromis.
"Ne, už tam vůbec nebudeš chodit. Obchod je můj a já tě v něm nechci." reagoval najednou s vážným výrazem.
"Pořídil jsi ho pro mě a teď mi tam zakazuješ chodit?" nechápala jsem, co se děje.
"Přesně tak, jinak bych tě z práce nedostal." prásknul za sebou dveřmi a nechal mě v bytě samotnou přemýšlet o významu těch slov.
Chvilku mi trvalo, než jsem si to přiznala, ale bylo to tak. To proto mi dovolil koupit obchod. Věděl, že z práce bych dobrovolně neodešla. Nemohla jsem uvěřit, že by to měl takhle naplánované už od začátku. Ještě že odešel, protože jsem vůbec netušila, co bych mu na to řekla. Vůbec jsem ho nepoznávala. Odešla jsem radši do postele a čekala, co bude zítra. Třeba to tak nemyslel a všechno bude jinak. Člověk někdy řekne v afektu věci, které tak nemyslí.

Bohužel jsem doufala špatně.