Vzpamatuj se!

8.

Připadala jsem si jako ve vězení. Celý den jsem trávila doma a starala se o domácnost. Martin mi několikrát denně volal a kontroloval, jestli jsem opravdu doma a nechodím nikam ven. Stela mi ze začátku párkrát volala a chtěla mě vytáhnout někam ven, ale vždy jsem si raději vymyslela nějakou výmluvu proč nemůžu, než abych riskovala Martinovu scénu. Nechtěla jsem, aby o této situaci věděla a čekala jsem, kdy to Martina přejde a začne se zase chovat normálně. Předpokládala jsem, že je toho jen na něj teď moc a brzy ho to přejde. Poslušně jsem doma uklízela a vařila a Martin byl večer spokojený.
Nějakou dobu to takhle fungovalo a Martin vypadal, že se trochu uklidnil. Rozhodla jsem se teda, že vyrazím na chvíli za Stelou. Martin měl být až do večera v práci a možná to ani nemusí vědět. Celou věčnost jsem nebyla venku jinde než naproti v samoobsluze nebo s odpadky, proto jsem si přípravu za kamarádkou pořádně užívala. Oblékla jsem si pěkné šaty, namalovala se a sama se sebou spokojena vyrazila ven s úsměvem na tváři.
Stela už na mě čekala v kavárně a vypadala velmi překvapeně. Nemohla jsem se jí ale moc divit vzhledem k době, kterou jsme se neviděli. Vždy jsme se scházely velmi často a od svatby jsme se viděli sotva dvakrát.
"Co je s tebou? Jestli takhle vypadá manželství, tak to si radši ještě dlouho počkám." řekla Stela místo pozdravu a celou si mě prohlížela.
"No, to víš. Proto se říká svobodná. Po svatbě většina svobody končí." snažila jsem se, aby to vyznělo jako vtip i když popravdě jsem to myslela úplně vážně.
"A jinak jsi spokojená? Martin nezlobí?" vyptávala se mě.
"Všechno je v pohodě, obchod funguje a Martin všechno úžasně zvládá." snažila jsem se o úsměv.
"Tak to je fajn, jestli ti to tak vyhovuje. Vím, jak jsi měla svoji práci ráda. Ale manželství očividně všechno mění." nedala si Stela pokoj.
"Ano, musím teď myslet i na jiné věci a brzy třeba i na rodinu. Jsem takhle spokojená." lhala jsem jako když tiskne.
Snažila jsem se změnit téma a začala se Stely vyptávat na její rozvíjející se vztah s Davidem. Jen co se ale rozpovídala, zazvonil mi telefon. Viděla jsem, že je to Martin a protože jsem nevěděla jak bude reagovat, raději jsem to nezvedla. Stela si vyzvánějícího telefonu samozřejmě všimla, ale naštěstí to nekomentovala. Já jen rychle poslala Martinovi zprávu, že jsem v kavárně a telefon jsem raději schovala, aby mě nic nerušilo v rozhovoru se Stelou. Povídaly jsme si dál se Stelou a já se cítila dobře jako už dlouho ne. Během půl hodiny jsme stačily dohnat skoro vše, co nám za poslední měsíce uteklo.
V tom ale do kavárny vtrhl Martin. Doslova rozrazil dveře a po krátkém rozhlédnutí našel očima náš stůl a rázným krokem vyrazil směrem k nám. Už v tu chvíli mi bylo jasné, že bude zle, jen jsem nevěděla jak moc. Martin se k nám rychle blížil a já i Stela jsme měli jen hrůzu v očích a čekaly, co bude dál.
"Co tu doprdele děláš?" zařval tak hlasitě až se po nás všichni otočili.
"Uklidni se a nedělej scény. Psala jsem ti, že jsem šla na kafe." snažila jsem se o klidný hlas.
"To jsem ti ale nedovolil. Měla jsi být doma a chystat večeři. Kde bereš čas na takové blbosti?" máchl rukou ke stolu a vypadalo to, že i na Stelu za ním.
"Nebudu tam zavřená celý den. A nedělej tu divadlo a pojď domů." začala jsem se zvedat k odchodu.
"Však proto jsem taky tady. Tak se rozluč a jdem." chytl mě nepříjemně za ruku.
Rychle jsem se s omluvným pohledem rozloučila se Stelou a už mě Martin táhl pryč.

Po cestě na mě vůbec nepromluvil a já v hlavě vymýšlela různé dialogy, které mohou nastat. Jakmile se ale za námi zavřeli vchodové dveře, na dialogy nebyl čas. Okamžitě mě chytl za vlasy a táhnul mě do kuchyně. Snažila jsem se bránit ale byl jako šílený. Vůbec na nic nereagoval a jen mě v kuchyni odhodil na zem. Zděšeně jsem na něj zírala a nebyla schopná slova, jen jsem čekala, co bude dál.
"Tohle jsi chtěla? Baví tě mě provokovat? Děláš ze mě hlupáka, ale věř, že já si to líbit nenechám. Snažil jsem se po dobrém, ale to na tebe zřejmě neplatí." stál nade mnou.
"Takhle tě neznám. Co se to s tebou stalo." řekla jsem spíše polohlasem neschopná racionálně uvažovat.
"Ještě jsi nic neviděla. Tohle je teprve začátek. Já tě varoval, ale ty jsi nechtěla poslouchat." zvedl mě ze země a mrštil se mnou o stůl až jsem vyjekla bolestí. Jen co jsem se v bolestech skácela k zemi už mě zase zvedal a táhl mě do ložnice. Snažila jsem se ho praštit do obličeje, ale tím jsem ho ještě víc rozzuřila. Kopl mě dvakrát do břicha a já se stočila do klubíčka a čekala na konec. Ještě mě párkrát kopl a když si byl jistý, že neodporuju, konečně přestal a odešel z ložnice.
Trvalo mi jen pár minut než jsem usnula stočená na zemi v nohách postele.

Ráno jsem se probudila celá rozlámaná. Celou noc se mi o tom zdálo a já stále nepřicházela na to, jak se to mohlo stát. Moje hlava nedokázala stále pochopit, že by toho byl můj Martin schopný. A přitom jsem zároveň věděla, že se to opravdu stalo. Moje tělo toho bylo důkazem. Poslouchala jsem, jestli někde po bytě neuslyším Martina a když jsem žádný zvuk neslyšela, pomalu jsem se zvedla a šla se umýt do koupelny. Sundala jsem si šaty a při pohledu do zrcadla se zděsila. Moje tělo bylo jedna velká modřina od hrudníku až po kotníky. Naštěstí na obličeji jsem neměla vůbec nic. Rychle jsem se osprchovala a hodila přes sebe župan. V kuchyni jsem dala vařit vodu na kafe a než začala vřít, zapila jsem prášek proti bolesti. Uvařené kafe jsem si vzala do obýváku a přemýšlela, co budu dělat. Nechtěla jsem do toho nikoho tahat, ale v tomto bytě jsem zůstat nemohla. Proto jsem se rozhodla, že nejlepší bude zabalit si pár věcí a jít za Stelou. Rychle jsem dopila kafe a šla do ložnice zabalit nejnutnější věci, které budu v příštích dnech potřebovat. Plánovala jsem zajít se na chvilku uklidnit ke Stele a poté zajít na policii.
Tašku jsem měla rychle zabalenou a odhodlaně vyrazila ke dveřím. Vzala jsem za kliku, ale dveře se neotevřeli. Začala jsem hledat svoje klíče a se zděšením zjistila, že mě tu nejen zamčel, ale vzal si s sebou i klíče. Zoufalá jsem se skácela k zemi a rozbrečela se.