Celý svůj život jsem strávila na závodní dráze, kde se rychlost, adrenalin a formule staly součástí mě. Ale tento rok se mi celý svět obrátil vzhůru nohama. Najednou jsem viděla všechny jezdce z jiného úhlu, ale jen on mě zaujal ze všech nejvíc.
Ale...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ostré sluneční paprsky dopadaly na tribuny kolem závodního okruhu. Počasí bylo neúprosné. Vzduch se díky horku vlnil těsně nad rozpálenou dráhou jako nejlepší tanečníci flamenca, a vlajky různých zemí se hrdě třepotaly nad hlavami fanoušků. Okolí hučelo očekáváním blížícího se závodu. Atmosféra byla naplněna vzrušením a občasným smíchem, a mezitím vším rozruchem jsem tady stála já. Noora Hansen.
V paddocku jsem nervózně přešlapovala z nohy na nohu a pozorovala všechny jezdce jak se připravují na velký okamžik. "Arthur už je ve stáji, máš smůlu," v uších mi zaznělo tiché uchechtnutí. Dennis mi vždycky s oblibou přiváděl infarktové stavy a dnešek nebyl výjimkou. "Měl by ses radši soustředit na závod," zamračila jsem se. "Kvalifikace ti šla dobře, takže by dnešek mohl být hodně zajímavý."
"Jsem soustředěný," lišácky se ušklíbl, "vždycky jsem soustředěný."
"Samozřejmě," převrátila jsem oči v sloup. "Tak buď hlavně soustředěný i na trati. Nechci tě vidět v bariérách, v Bearmanovi a ani v Hadjarovi."
"No tak!" promnula jsem si obličej. "Vidíš to? Jsem nervózní i za tebe! Dívej jak se mi třepou ruce!"
Dennis se opřel o kovové zábradlí, naklonil hlavu a pak se zasmál mému proslovu, až se mu objevily ďolíčky ve tváři. Dělal to pokaždé, a pokaždé vypadal jako malé štěně. I když to malé štěně bylo asi o 20 centimetrů vyšší než já. "Proč bys měla být nervózní? Nejsi to ty, kdo dneska závodí."
"Vím," zamumlala jsem. "Mám prostě strach."
Asi rok zpátky měl Dennis nehodu během závodů. Do teď si živě pamatuju monopost, který nevybral zatáčku, projel přes trávník a smetl Dennisův monopost jako drobné pírko. Tehdy se něco změnilo.
Můj táta mi vždycky vyprávěl, jak se s otcem Dennise seznámil na začátku střední školy. Nebylo to přátelství na první pohled, ale neměli na výběr. Bydleli spolu na kolejích, na stejném pokoji o velikosti kartónové krabice. Říkával nám, že spolu zažili těžké časy, oba jsou totiž soutěživí psi, ale tato rivalita je nakonec nejvíc sblížila. A jak plynul čas, věci se měnily, ale jejich přátelství zůstalo.
Proto naše rodiny spolu trávily spoustu společného času. Mluvíme tady o společných dovolených a výletech, ale i tradičních víkendových akcích během roku. S Dennisem, jeho sestrou a mým bratrem jsme byli prakticky vychováváni dohromady. Byl pro mě jako druhý bratr. Ale po té nehodě jsem se na něho dívala jinak. V ten moment se mi zastavilo srdce, svět ztichnul a plíce přestaly přijímat vzduch. Myslela jsem, že je konec. Konec s našim přátelstvím a konec mého nejlepšího kamaráda. Oba jezdci naštěstí vyvázli živí.
A když pak Dennis po pár týdnech opět stál na startovní pozici, nemohla jsem se zbavit pocitu, který mě hřál v hrudi. Mé srdce už nějakou chvíli v jeho přítomnosti bilo na poplach, ale nechtěla jsem si připustit, že bych k němu mohla cítit něco víc.
