Maybe next time

8.

Najednou se mi trochu vyjasnilo. Jako blesk z čistého nebe. Zatlačila jsem Arthura do hrudi a odstrčila ho. "Sakra!" zaklela jsem. Cítila jsem jak můj obličej červená, jak krev proudí mými žilami. Bylo to jiné, než jsem si myslela. 

Celý svět kolem mě se začal točit a najednou se mi zdálo, jako bych byla zavřená uprostřed plastické kupole. Lidé kolem křičeli, oslavovali a radovali se za výherce a jejich výkony, ale já slyšela jen tlukot svého srdce a tlumené výkřiky v dáli. Chtěla jsem se ztratit. Utéct co nejdále od davu. Od Arthura. Bála jsem se, protože jsem si uvědomila, že kdyby se ke mně znovu naklonil, nečekala bych ani sekundu a znovu bych ho políbila. "Teď jsem spokojený." prohlásil brunet a zvedl s pyšným úšklebkem na tváři trofej do vzduchu. Během několika sekund ho obklopil jeho tým a mechanici ho vysadil na ramena. 

Rozhlédla jsem se kolem sebe a setkala se s Dennisem. Stál jen několik kroků od nás a ve tváři měl kamenný výraz. Chvíli jen stál a vzájemně jsme si vyměňovali pohledy. Připadalo mi to, jako bychom se hádali, ale přitom nepadlo ani jediné slovo. A když jsem uhnula pohledem, když do mě vrazil jeden z mechaniků, Dennise odešel. Využil mojí nepozornosti. "Cože vždyť- sakra kde zase je?!" rozběhla jsem se směrem, kde jsem ho viděla naposledy.

Chvíli jsem bloudila padokem. Neměla jsem ponětí kde by mohl být, ale věděla jsem, že ho musím najít. Prodírala jsem se davem fanoušků a snažila se přijít na to, co mu vlastně řeknu. Pořád mi hlavou plaval nespočet myšlenek. Zmateně jsem těkala pohledem kolem sebe a při každém kroku jsem se ohlédla přes rameno v domnění, že jsem ho zahlédla. Až konečně jsem uviděla jeho světlé prameny vlasů. Seděl na schodech, ukrytý bokem před fanoušky. Hlavu měl svěšenou a nevrle si hrál s rukavicemi. Zhluboka jsem se nadechla a šla k němu. Byl ve svých myšlenkách, ani si nevšiml, že jsem se posadila vedle něho. "Dennisi." šeptla jsem. Neotočil se na mě, jen zvedl pohled před sebe. "Denny, jsi v pohodě?"

"Udělalo se mi blbě. Dehydratace." sykl. "Opravdu?" naklonila jsem se. Zahlédla jsem jeho výraz ve tváři. Rty měl stažené do úzké linie, oči přimhouřené, a když zaslechl mou otázku jedovatě se uchechtl. "Jsem unavený."

"Nedivím se ti, ten závod byl... náročný."

"Ne Noora, jsem unavený z tohoto... všeho " vyčítavě se na mě podíval. Jeho pohled mě bodl do srdce. "To kvůli Arthurovi? Neříkej mi, že žárlíš." dloubla jsem ho loktem do žeber a doplnila "Celkem si rozumíme, ale to je všechno. To co se stalo... Udělal to asi pod vlivem situace, vítězství mu stouplo do hlavy. Nic to neznamenalo. Takže  se nemusíš bát, pořad budu otravovat jen a jen tvůj život."

Mlčel, ani se na mě nepodíval. Vzala jsem jeho ruku do své, ale on ucukl. Díval se přímo před sebe a nejspíš přemýšlel nad tím, co chce říct. Nakonec jemně kývl a otočil se na mě. Vypadal vyčerpaně a unaveně. " Víš Noora, nedávno jsem slyšel jednu větu. Zlomené srdce je malá cena, když ty nejsi ten, kdo za něho má zaplatit." řekl. Znovu se podíval před sebe a doplnil "Vždycky mi takové kecy přišly hrozně cheesy, ale teď tomu celkem rozumím."

"O čem- o čem to mluvíš?"

"Říkám že končím. Jsem unavený a potřebuju pauzu. Už se nebudu zbytečně snažit, když ty nejsi ani schopná podívat se mým směrem." sykl a když se zvedl z kovových schodů dodal "Musím jít."

Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem jako opařená. Cítila jsem jak ve mně bublá vztek a zmatenost a jak se mi do tváří vlévá krev. "To není fér!"

"Tohle všechno jen kvůli tomu, že jsem políbila Arthura?! Ani jsem to nechtěla, to on! Dennisi, známe se od plenek a jsi můj nejlepší kamarád-"