Maybe next time

14

Hřejivé sluneční paprsky rozpalovaly trať okruhu Yas Marina už od brzkých ranních hodin. Poslední závod sezóny Formula 2 v samotném srdci Abú Dhabí. 

Opírala jsem se o kované zábradlí terasy nad garážemi stájí a vychutnávala si rozruch a hluk, který kolem proudil. Mé oči sklouzávaly po protějších tribunách, které se pomalu, ale jistě plnily barvami všech týmů a odhodláním nadšených fanoušků všech národností. Pod mými nohami se hemžily skupinky mechaniků. Jejich hbité pohyby připomínaly tanec a každý jejich krok nebo mávnutí ruky, byl součástí jejich choreografie. Svými týmovými barvami připomínali měnící se barvy v dětském kaleidoskopu. Červená, modrá nebo růžová.

Bylo to už několik měsíců, co mi Arthur zmizel ze života. Přesněji řečeno, já jsem zmizela z jeho života. Když se ohlédnu zpět, musím přiznat, že jsem se zachovala jako největší zbabělec. Utekla jsem a stáhla uši jako provinilé štěně, které se snaží schovat před vlastními chybami. Možná jsem mohla udělat víc, než zanechat chladný a odtažitý vzkaz ve zprávách. Možná jsem mohla napsat víc, než: "Pořád je spousta věcí, které si musím ujasnit. Možná někdy příště..."

Ta jednoduchá slova mě stále pronásledují. To přece pravda dělá, ne? Pronásleduje nás a nakonec se stejně projeví, jako stín, který člověka dožene a donutí ho čelit následkům. 

"Schováváš se, Hansen?" ozvalo se za mnou, a když jsem se otočila, uviděla jsem mužské ruce opírající se o zábradlí vedle mě. "Samozřejmě, před tebou," uculila jsem se jako sluníčko, když Dennis narazil ramenem do mého a přátelsky mě tak pošťouchl. Pak se uchechtl a zadíval se na protější tribuny. "Jsem rád, že jsi přijela."

"To je samozřejmost. Nenechala bych si ujít poslední závod sezóny," odpověděla jsem mu sotva slyšitelně přes hluk a řev skandujících fanoušků a položila si hlavu na jeho rameno. 

Říká se, že čas hojí rány, a je to pravda. Mezi námi se v průběhu několika měsíců vše uklidnilo, a najednou bylo ticho jako po lesní pěšině. Naše přátelství už nebylo stejné, oba jsme si to uvědomovali. Přesto jsme oba věděli, že ani jeden nechce toho druhého opustit. Přišlo mi to, jako bychom mezi sebou uzavřeli smlouvu mlčenlivosti a za vším udělali pevnou čáru, vysokou jako byla kdysi Berlínská zeď. I když se nám občas v očích zaleskne minulost, oba ji tiše necháme rozplynout v mlze zapomnění, jakoby to bylo pravidlo, které nesmí být porušeno.

"Budeš mi držet dneska palce?" zeptal se mě Dennis a jeho panenky zajiskřily nadšením. "Ptáš se jako bych ti nefandila každé závody," odsekla jsem s falešným uražením a obrátila oči v sloup. Oba jsme se zasmáli. "Kdo si myslíš, že dneska vyhraje? Samozřejmě že já."

"Arthur..." šeptla jsem. Dech se mi zadrhl v krku, když jsem uviděla jeho tmavé a střapaté prameny vlasů. Stál pod terasou, jen nedaleko od nás u jedné ze stájí, povídajíc si s Jackem. Srdce se mi začalo bušit, a najednou jsem pocítila hroznou úzkost v žaludku, jako bych spolykala nespočet těžkých kamenů.

"Co tady dělá? Neříkej mi, že dneska taky závodí," vyjekla jsem přes zaťaté zuby a přitom se snažila, aby to znělo nenuceně. "Nezávodí, má to zakázané. Doktoři mu řekli, že musí tuto sezónu vynechat a když půjde všechno podle plánu, tak se může vrátit příští rok."

Dennis se zadíval směrem k Arthurovi, a když se se pak podíval na mě. "Jsi v pohodě?"

"Samozřejmě," řekla jsem a usmála se, abych ho alespoň trochu přesvědčila. Pak jsem se k němu naklonila a znovu položila hlavu na jeho rameno. Cítila jsem jeho podporu a ta mi pomohla odehnat chvilkovou nejistotu. Snažila jsem se soustředit na okolí kolem nás a potlačit myšlenky na minulost, ale i tak jsem utekla zpátky. Zpátky do nemocnice. Před očima se mi zjevil Arthur ležící na lůžku, obvazy a modřiny po těle a obličeji, ponořený do umělého spánku. Během těch uplynulých měsíců jsem na něj často myslela, přestože jsem se snažila vytlačit všechny ty vzpomínky. A teď, když stál jen několik kroků od nás, bylo nemožné myslet na něco jiného. Přemýšlela jsem, jestli na mě také myslí, jestli se zamýšlí nad tím, co jsem udělala, a jestli mu na mě také pořád záleží.

"Myslíš..." odmlčela jsem se. Jako by tato věta sama od sebe nechtěla opustit mé rty a vstoupit do světla horkého dopoledne v Abú Dhabí. "Myslíš, že bych si s ním měla promluvit? Jen tak, abych zjistila, jak se mu daří?"

"Noora..." protáhl Dennis mé jméno jako kočka, která se protahuje na rozpáleném parapetu, a promnul si prsty kořen nosu. I jeho to trápilo, věděla jsem to i bez jeho teatrální reakce. Ale moje zvědavost byla silnější než čistý rozum. "Vím, že ti chybí, ale takhle ublížíš nejen sobě, ale nejspíš i jemu. Nevytahuj kostlivce ze skříně a nech minulost minulostí," řekl rozhodně. Zněl trochu vyčítavě. "Nemůžu si pomoct, Denny."

"Dobře, ale půjdu s tebou," namítl Dennis rozhodně. Na chvíli mě zaskočil tím, jak pevně zněl, ale nakonec jsem jen rezignovaně přikývla. Oba jsme sešli ke garážím s jasným a jediným cílem. Arthur Leclerc. Každým krokem jsem cítila, jakoby elektřina procházela mým tělem, od špiček palců na noze až po temeno hlavy. Kolena podléhaly napětí a nervozitě a mně tak přišlo, že se pomalu ale jistě sesouvám k zemi. Bylo to jako svádět vnitřní boj, jehož hlavním soupeřem jsem byla já sama. Věděla jsem, že touhou znovu spatřit Artura se chovám sobecky, ale v té chvíli jsem nedokázala odolat svým vlastním emocím. Potřebovala jsem vědět, jestli je v pořádku, i kdyby to znamenalo otevřít staré rány. Srdce mi bušilo tak hlasitě, až jsem měla pocit, že to slyší i ostatní kolem. Moje mysl byla plná otázek – jak bude vypadat, co řekne, bude cítit něco podobného jako já? Krok za krokem jsme se přibližovali k Arthurovi, a já byla připravena čelit nejen jemu, ale i všem mým vlastním strachům.

Dennis měl ve tváři kamenný výraz. Měl smíšené pocity. Zdálo se, že je rád, že znovu vidí Arthura, avšak v hloubi jeho duše se skrývalo něco jiného – nechuť být opět svědkem situace mezi mnou a Arthurem. Měla jsem chuť vzít Dennise za ruku, jako bych mu tím chtěla dát jistotu, že všechno bude v pořádku, ale nakonec jsem to neudělala. A pak, když už nás dělilo jen několik metrů od Arthura, zahlédla jsem ji. Neznámá dívka udělala několik ladných kroků a připojila se k oboum jezdcům. Vypadající jako princezna. Její dlouhé tmavé vlasy splývaly a sahaly jí až do půlky zad, zakrývajíc tak její opálenou pokožku. Světle modré duhovky jí zářily jako nejjasnější hvězdy na obloze v nejtemnější noci, a bílé letní šaty jí dodávaly podobnost s lesní vílou tančící na ranní rose. Bezstarostně se usmívala, a když její ruce byly propletené s Arthurovými, oba vypadali jako šťastný pár z pohádky. 

"Kdo-kdo to je?" vykoktala jsem ze sebe. Můj hlas se třepotal jako popadané listí v listopadovém vánku. Zastavila jsem se na místě a jen tupě zírala před sebe. Dennisův pohled padl na mě. "Nezmínil se, že by teď s někým chodil," dodal tiše, s citem v hlase, který se snažil uklidnit mé pochroumané emoce. Předstíral klid, který možná ani necítil. Pak vzal mou ruku do své a doplnil: "Mrzí mě to." 

"To nic," šeptla jsem. Věty vyklouzly ven z mých úst, ale uvnitř mě se něco rozpadlo na několik bezvýznamných kousků. "Pohnul se dál, to jsem ráda," snažila jsem se udržet na tváři alespoň falešný úsměv, přičemž jsem sotva zadržovala smutek. Mrzelo mě, že jsem ho úplně ztratila, ale zároveň mě těšilo, že se posunul dál. Vidět ho s někým novým, kdo mu může dát lásku, kterou si zaslouží, bylo divně uklidňující. 

"Pojďme zpátky," řekla jsem tiše, snažíc se udržet hlas v klidu, i když se mi třásl. "Musíš se připravit na poslední závod, a já... já musím najít svou rodinu." 

"Dobře," rezignoval nakonec Dennis. Pevněji sevřel mou ruku v jeho dlani, a já cítila jako by to sevření byl jediný způsob, jak sdílet slova, které teď nejde vyslovit. Když jsme odcházeli, každý krok směrem pryč byl jakýmsi bojem s tím, co bylo, a s tím, co už nikdy nebude. Nemohla jsem si pomoct a naposledy jsem se ohlédla. A než jsem udělala definitivní konečnou čáru za vším, setkala jsem se s jeho pohledem. Jeho modré duhovky mi připomínaly nekonečné nebe nad závodní tratí. Byl to pohled plný slov, které jsme nedokázali vyslovit. Byl to okamžik, kdy jsem si říkala... Maybe next time.

***

Celou dobu jsem si stála za tím, že je lepší nechat jít, abych neublížila ostatním svou nerozhodnou povahou. Teď si ale uvědomuju, že to nebylo ze strachu z toho, abych někomu neublížila, ale ze strachu, že bych mohla ublížit sama sobě. Bojíme se lásky, bojíme se zranění, ale někdy si neuvědomujeme, že kvůli tomu přicházíme o něco krásného a vzácného. Občas je důležité vystoupit z komfortní zóny, poznat sám sebe a postavit se strachu. Až za tou pomyslnou čárou se totiž dějí zázraky.