Maybe next time

12

Hřejivá záře stolní lampičky na Dennisově pracovním stole osvětlovala pokoj a vytvářela pocit pohodlí, ale mě i přes to polévala mrazící úzkost. Ticho bylo téměř hmatatelné, naplněné miliónem nevyřčených slov a tichým tikáním malého stříbrného budíku na nočním stolku. "Páni," prolomil konečně Dennis ticho. Jeho hlas zněl váhavě s podtónem naděje. Odstoupila jsem od něho o krok. "Chci říct... Tohle jsem chtěl udělat už tak dlouho." 

Cítila jsem se, jako by mi někdo sevřel srdce ve svěrači. Zaplavil mě pocit viny. Měl to být ohňostroj, motýlci v břiše, ale nic se nedělo. Jen přetrvávající teplo na mých rtech. "Denny..." začala jsem. Spíš jsem šeptala, než že bych srozumitelně mluvila. "Já..." nemohla jsem mluvit. Ztěžka jsem polkla a oči mi sklouzly na moje zaťaté pěsti. "Já..." zkusila jsem znovu promluvit. Hlas se mi zatřásl a věta se rozplynula jako pára nad hrncem. Přála jsem si, aby jeho mladší sestra nebo mamka vletěly do pokoje a vyrušily nás, abych se mohla vypařit a už nikdy o tom, co se právě stalo, nemluvit. "Denny..." šeptla jsem potřetí snažíc se překonat knedlík v krku. "Nemůžu..."

Znělo to jako zoufalé volání o pomoc. Prosba zabalená do jednoho ubohého slova. "Hej," špitl, "všechno je v pohodě. Podívej. Nádech, výdech. Mluv se mnou."

Dennis zamrkal s velkým očekávání v jeho kaštanových očích. Pohledem prozkoumával můj obličej jako by hledal znamení, nějaký náznak, že cítím to, co on. Ale jak jsem mu to mohla říct? Nemůžu mu to udělat!

 Vzal mě za pravou ruku. "Je všechno v pořádku?" lehce se zamračil. Zpanikařila jsem. Možná uměl až moc dobře číst výrazy a nebo mě až moc dobře znal. Vycítil, že je něco špatně. 

Přikývla jsem, ale byla to lež. Nic nebylo v pořádku. "Jo, jen..." zmlkla jsem. Okamžitě jsem si rozmyslela, že bych chtěla cokoliv říct. Byť jen jediné písmenko. Natáhl ruku a zastrčil mi za ucho zatoulaný pramen vlasů. "Jestli potřebuješ čas, můžu počkat. Čekal jsem dost dlouho, ještě chvíle mě nezabije." řekl s malým úsměvem. Také jsem se usmála. Nikdy předtím bych neřekla, že může být úsměv tak složité a úmorné gesto. Uvnitř jsem trpěla. Tohle byl Dennis - můj nejlepší kamarád, moje rodina, ten, kdo o mně věděl úplně všechno. Pravda... Až na tohle. Nevěděl, že ho nemiluju. Vždyť jsem to sama vlastně ještě pár minut zpátky nevěděla. 

"Denny..." začala jsem znovu a snažila se najít ta správná slova, která by ho co nejméně ranila. "Vždycky jsi tu pro mě byl. Jako rodina. Jsi prostě nejlepší kamarád, jakého si kdo může přát." zašeptala jsem a při každém slovu jsem se cítila, jako by někdo házel kamení do mého žaludku. Sklopila jsem pohled. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Ticho. Slyšela jsem, jak mu rychle tluče srdce, nebo to možná bylo to moje. Přešlápla jsem nervózně z nohy na nohu a podívala se znovu do jeho očí. Byly nečitelné. Ve tváři měl zmatek a já si uvědomila, že ta jiskra, kterou cítil při našem polibku, byla daleko větší než jsem předpokládala. "Takže ty jsi..." jeho hlas se zatřásl. Odkašlal si, odmlčel se a nejspíš se snažil najít slova, aby mohl pokračovat. "Takže nic."

"Promiň..." zašeptala jsem lítostivě. Aniž bych mu řekla cokoliv víc, on věděl. Pustil mou ruku a udělal krok zpátky. Viděla jsem jak jeho oči tmavnou. Jako by někdo vypnul spínač a zhasl všechny jiskřičky, které mu zářily v očích. Jeho oči pohasly, světlo naděje za nimi zhaslo. Nemohla jsem se na něho dívat. Sklopila jsem pohled k podlaze, jako bych v ní hledala odpověď na tento mučivý rozhovor. Znovu nastalo ticho. Přísahám, že musel slyšet jak mi bije srdce, protože jsem jeho tlukot slyšela až v hlavě. 

"Řekneš něco?" vypadlo mi z úst. Ani to nebylo zašeptání jako spíše jen chabý pokus o promluvení. Zvedla jsem znovu pohled. On mlčel. Najednou mi přišlo, že se něco změnilo. Jako bychom se dostali do bodu zlomu, okamžiku, který dělí před a potom. Před polibkem a po něm.

"Můžeme-" odmlčela jsem se. Bála jsem se, že když to řeknu, dostanu jinou odpověď než bych chtěla a ztratím Dennise úplně. "Můžeme zůstat kamarádi?"

Dennis mlčky stál a hypnotizoval mě pohledem. Jako by za jeho pohledem stavěl vysoké zdi, hranice, které mezi námi nikdy před tím nebyly. 

A když konečně promluvil, jeho hlas byl drsný a nedůtklivý. "Jak můžeme být jen kamarádi, když vím, že pro tebe nejsem dost dobrý?"

Při jeho slovech mi puklo srdce. Chtěla jsem ho vzít za ruku, ale on ucukl. "To není pravda," řekla jsem. "Jsi můj nejlepší přítel. Už od dětství jsi moje druhá polovina. Bez tebe bych byla ztracená!"

Jen se ostře uchechtl. "Ale ne jako partner, že? Na to nestačím."

"Denny, prosím..." řekla jsem naléhavě. Do očí se mi začaly vrhat slzy a pohled se začal mlžit. Jak jsem ho mohla přimět, aby to pochopil? Že to není o tom, že by nebyl dost dobrý, ale o tom, že moje srdce jednoduše nebije pro něho. Dennis se otočil a odešel ke svému pracovnímu stolu. Byl to signál pro mě. Chtěl abych odešla, ale nemohla jsem. Přešla jsem místnost dvěma rychlými kroky a donutila ho, aby se mi postavil čelem. Vzala jsem ho pevně za zápěstí. Nenechám ho být. Tentokrát chci bojovat.
 "Neztratím tě," řekla jsem tiše. "Moc pro mě znamenáš a najdu způsob, aby tohle všechno klapalo."

Zaváhal. Prohlédl si můj obličej a pod jeho železnou maskou zajiskřila malá naděje. "Dobře." řekl nakonec. "Můžeme to zkusit." usmál se smutně. Věděla jsem, že naše přátelství už nikdy nebude jako dřív, ale slib, že to zkusíme, mě alespoň trochu uklidnil. Přikývla jsem a snažila se mu oplatit úsměv, ale mé rty se jen lehce zachvěly. Ticho mezi námi bylo úmornější každou vteřinou. Chtěla jsem něco říct, nějak to napravit, ale slova se mi zasekly v hrdle a já je nemohla vyslovit. Dennis si nakonec tiše odkašlal. "Je pozdě..." dodal. Zamrkala jsem. Nečekala jsem, že mě - byť taktně - bude vyprovázet z domu, ale měl pravdu. Oba jsme měli co zpracovávat. "Půjdu." řekla jsem a naposledy se podívala do jeho očí. Hledala jsem snad staré vzpomínky, city nebo alespoň střípek našeho přátelství, který se ztrácel v nedohlednu. Zdálo se mi, že jsem v jeho očích zahlédla záblesk staré vřelosti, než zmizel za závojem bolesti.

"Zavolám ti." řekl nakonec. "Promluvíme si později." přikývla jsem a otočila se ke dveřím. A ještě než jsem jimi prošla a ony se za mnou zavřely uslyšela jsem tiché "Dávej na sebe pozor."

Když se dveře zaklaply, chvíli jsem stála jen tak mlčky na tmavé chodbě. Radši jsem měla odejít.

"Sakra!" uslyšela jsem tlumené zaklení a pád. Představovala jsem si, jak Dennis padl zády na matraci své postele a mě se ihned do očí vlily slzy. Tolik mě to mrzelo.

Později, když jsem se vrátila domů, prošla jsem nepozorovatelně do svého pokoje a vyčerpaně sedla na postel. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a pevně se objala. Seděla jsem takto několik minut, možná i hodinu. Ztrácela jsem se v myšlenkách a neměla moc pojem o čase. Jen jsem si zoufale přehrávala celou událost. Nakonec jsem se vymotala a postavila se na roztřesené nohy. Přešla jsem k pracovnímu stolu a rozsvítila vánoční světýlka, které jsem při odchodu zhasla. Nemohla jsem jít spát, věděla jsem, že bych nezamhouřila oči. Moje mysl se točila příliš rychle a znovu a znovu si přehrávala ty mučivé okamžiky s Dennisem.

Pořád jsem se vracela k jeho pohledu těsně předtím, než jsem odešla. Pořád jsem viděla tu zradu a výčitky v jeho očích. Ale taky jsem v hloubi duše doufala, že existuje naděje. Možná naše přátelství nebylo úplně ztracené. Možná bychom časem mohli znovu získat něco z toho, co jsme kdysi měli. Ale ten polibek, Arthur, všechno okolo toho. Už nikdy to nebude jako dřív. Teď už jsem to věděla. Sesunula jsem se na postel a nechala po tvářích stékat slzy smutku. 

Plakala jsem pro jeho zlomené srdce, protože jsem věděla, že jsem to byla já, kdo ho zlomil.