Maybe next time

3

V klubu bylo dusno, nemohla jsem dýchat. Teplota stoupala jako v nejteplejší letní den a lidí přibývalo. Vyšla jsem pár schodů, které vedly od vstupních dveří přímo do druhého patra, a snažila se v davu najít nějakou známou tvář. Náš box na konci místnosti byl prázdný, jen uprostřed stál stůl plný prázdných sklenic a lahví. Znovu jsem se podívala po místnosti. Musím najít Dennise. Podle paměti jsem hledala bílou pruhovanou košili nebo alespoň malou blondýnku Emilii s mým otráveným bratrem. Předpokládala jsem, že zrovna tito dva budou buďto podupávat u vchodových dveří s tím, že chtějí odejít, nebo budou poskakovat uprostřed parketu. Mýlila jsem se. 

"Jack!" vítězoslavně jsem vypískla. Uviděla jsem bruneta v bílé košili stojícího u baru s nějakou dívkou. Půvabná blondýnka v koktejlových šatech měla nohy až někde sem (odkaz na knihu Deník Bridget Jones)  a v ruce svírala sklenici s barevným drinkem. "Jacku!" snažila jsem se překřičet hlasitou hudbu, zatímco jsem mířila přímo k nim. Jack Doohan. My dva jsme si nikdy nebyli úplně blízcí. Na trati jsem s Dennisem trávila snad každý trénink i závod už od jeho začátku ve Formuli, a poznala jsem tak spoustu lidí. S některými jsem v kontaktu ještě dnes a s některými jsem si nesedla a nevídám se s nimi. Vztah mezi mnou a Jackem byla zrovna ta druhá situace. Nepanovala mezi námi špatná krev, jen... Každý z nás má kolem sebe lidi, které jednoduše toleruje. Tmavooký jezdec se otočil se skleničkou v ruce a jakmile mě v pološeru zaostřil, usmál se. "Noora!"

"Ahoj," usmála jsem se přes Jackovo rameno na jeho společnici. "Neviděl jsi Dennise? Musím ho najít a nemám tušení, kde by mohl být!" zeptala jsem se ho přes hlasitou hudbu a doufala v to, že mi rozumí. "Minula jsi ho. Před chvílí tady ještě byl. Bavili jsme se o dnešku. Pak ale přišel Arthur, něco mu řekl a oba odešli do haly. Zkus je pohledat, třeba je ještě stihneš," 

Zamířila jsem k záchodům. Cítila jsem se zvláštně. Mísilo se ve mně tolik pocitů a hlavně myšlenek. Pokaždé když mě něco trápilo, věděla jsem, že můžu dojít za Dennisem a všechno mu říct, ale teď jsem nemohla. Jak se můžu někomu svěřit, když ani sama nevím, co bych mu měla vlastně říct? 

Prošla jsem hlavním vchodem a okamžitě jsem uviděla Dennise. Usínal na pohovce v hale. Vládla tady klidnější atmosféra, ale u menšího baru stála i tak hromada lidí. Arthur seděl hned vedle něho a mluvil s někým po telefonu. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Přiběhla jsem k nim a sedla si do podřepu před Dennise. "Co jsi sakra dělal?! Jak jsi takto mohl dopadnout!? Nejsme tady ani hodinu, Dennisi. Sakra!" položila jsem své ruce na jeho kolena. Nikdy jsem ho neviděla v takovém stavu. Nemohla jsem tomu uvěřit. "Byl unavený a hodně špatný z toho dnešního posraného závodu. Do toho všeho alkohol... Všechno se to sešlo. Potřebuje si jen odpočinout a bude dobrý," dloubl ho Arthur jemně do žeber a dodal "Už jsem volal auto. Vezmu ho na hotel,"

Srdce mi poskočilo. Vzala jsem Dennise za ruku a pozorovala jeho klidnou tvář. V ten moment jsem byla za Arthura vděčná. Nepřekvapilo mě, že se o Dennise postaral. Připomněl mi jak dobří přátelé jsou. Jistým způsobem jsem ucítila v hloubi duše klid. Bylo hezké vidět, že se navzájem o sebe postarají, že nemusím mít strach o svého nejlepšího kamaráda, ale i tak jsem vyšilovala.

"Seženu Petera a Emilii a pojedeme s tebou!" naléhala jsem. "Není potřeba. Zvládnu to sám. Je to můj nejlepší kamarád, postarám se o něho,"

"Haugerovi jsou pro mě druhá rodina! On je pro mě druhá rodina! Jedeme s tebou!"

"Jsi celkem tvrdohlavá, víš o tom?" protočil Arthur panenkami zatímco jsem mu věnovala káravý pohled. Vytočila jsem bratrovo číslo, domluvila se a během několika minut jsme nasedali do auta směr hotel.

*** 

Když jsme dojeli k hotelu, Dennis okamžitě vystřízlivěl. Bez jakéhokoliv slova zamířil do patra do svého pokoje, kde nám třískl dveřmi před nosem. "Skvělá práce, Dennisi! A já budu asi spát tady na chodbě. Nedělej kraviny a okamžitě otevři ty podělané dveře! Nikdo na to není zvědavý!" zabušila Emilie pěstmi do dveří. Všichni jsme jen mlčky stáli a pozorovali celou situaci, až se nakonec můj bratr ozval "Em, spíš u nás, pojď,"

Oba odešli a nechali mě s Arthurem o samotě. Vyčerpaně jsem doslova zapadla do tmavé pohovky uprostřed haly, a opřená o kolena jsem světila hlavu. Za dnešek toho bylo dost. "Jsi v pohodě?" opatrně se optal Arthur stojící o několik metrů dál. Bojí se, že mu ublížím, když se přiblíží?  "Je toho už moc. Jsem unavená, mám starosti a do toho všeho se mi v hlavě všechno míchá. Nedokážu ani pořádně přemýšlet. Nejhorší je, že nemůžu jít spát, protože mám hlavu jako balón a už teď vím, že bych usínala několik hodin,"

"Moc nepřemýšlej. Zkus to všechno pustit z hlavy a běž si odpočinout, pro všechny to byl dlouhý den. Spánek tobě i mně prospěje a zítra bude líp," přistoupil Arthur o něco blíž. Cítila jsem, jak mě propaluje pohledem. Promnula jsem si bolavé kotníky od lodiček a vzhlédla k němu. Neuhnul pohledem. Celá situace mi připadala trochu zvláštní. Po rozhovoru v klubu mi bylo nepříjemné být s Arthurem sama na hotelové chodbě. Cítila jsem všechno to napětí kolem nás a a to ticho to ještě zhoršovalo. 

"Proč jsi dneska tak rychle odešel? Myslela jsem so, že si rozumíme,"

Zadíval se mi do očí a chvíli mlčel, jako by přemýšlel, jestli mi má vůbec odpovídat. "Dennis tě vždycky vykresloval úplně jinak, než jsem si tě dokázal představit. Občas rád přehání a já nedokázal odhadnout, jestli říká pravdu nebo si vymýšlí. A pak jsem tě poznal a... Rozumíme si a moc rád si s tebou povídám, ale teď není vhodná doba,"

"Vhodná doba na co?"

"Odešel jsem, protože jsem si potřeboval uspořádat myšlenky. A teď..." zašeptal a trhl sebou když mu zavibroval mobil v kapse. "Musím jít. Zítra se potkáme. Přijedu zkontrolovat toho blbečka,"

"Počkej!"

"Musím jít, Noora. Dobrou noc," zvedl se a naposledy mi věnoval letmý pohled. Sledovala jsem, jak odchází. Na jednu stranu jsem chtěla běžet za ním a od plic si s ním vše vyříkat. Na druhou stranu jsem si chtěla zachovat tvář a nechat rozum vyhrát. Uchechtla jsem se pro sebe. Možná až příliš sarkasticky nebo snad zoufale? Ne, nebudu za někým běhat jako malé dítě a doprošovat se o pozornost, kterou mi očividně nechce věnovat. Myslím si, že člověk v mém věku je na takové věci už starý. „To nejlepší, co můžu teď udělat je jít spát," šeptla jsem si pro sebe a zvedla se k odchodu. Můj pohled však zapadl k pokoji Dennise. Jen naposledy jsem se chtěla ujistit, jestli je v pořádku. Opatrně jsem stiskla klidu a zatlačila. „Odemkl,"

Vešla jsem dovnitř a v šeru rozpoznala jeho spící postavu. Pruh hřejivého světla z chodby osvítil jeho tvář. Vypadal tak klidně. Udělala jsem několik kroků k jeho posteli a tiše si přidřepla. „Dobrou noc, Denny. Zítra si promluvíme, nechci tě už nikdy vidět v takovém stavu," zašeptala jsem k němu. Možná přeháním. Možná určitě. Ucítila jsem stisk na zápěstí a cukla sebou. „Promluv- Můžeš zůstat?" Dennis zamumlal do polštáře v polospánku a zatáhl mě pevněji za ruku. „Zůstanu,"

Obešla jsem postel a lehnula si vedle něho. Přehodil přes nás jeho peřinu, rukou mě objal kolem krku a přitáhl mě k jeho hrudi. Slyšela jsem, jak klidně oddechuje a jeho srdce tiše bije. Daleko tišeji než to mé. Po celém dni, vyčerpávajícím a náročném dni, jsme byli oba konečně pořádně spolu. Ale tentokrát to bylo jiné. Nevím, jestli jen pro mě, nebo i pro něho. Ale rozhodně to nebylo stejné jako kdy jindy. Přivřela jsem víčka a položila ruku na jeho hruď. 

„Vždycky zůstanu,"