Maybe next time

11

Dalších několik dní uběhlo. Pokusy o odvedení pozornosti pomocí učení nebyly zrovna úspěšné. Pokaždé jsem totiž skončila už po několika minutách, kdy jsem se přistihla jak místo čtení poznámek, stavím z pravítek a tužek rodinný domeček. Navíc se můj mozek zrovna nepyšnil schopností nasáknout informace jako mycí houba. Neustále jsem utíkala myšlenkami někam daleko a přemýšlela. 

O tom v jakém stavu se Arthur nachází nebyly žádné informace a Dennis... Výměna zpráv mezi námi dvěma byla asi tak obsáhlá jako množství učiva v mé hlavě. Žádná. 

Bradu jsem si podepřela o dlaň a zadívala se na tmavou obrazovku mého telefonu. Ticho po pěšině. "Takhle to dál nejde." zamumlala jsem. Už jsem dala dost prostoru, byl čas vzít věci do svých rukou. 

+ 4 7 ...  

Z reproduktoru se ozvalo tiché vyzvánění. Zadumaně jsem se kousala do spodního rtu přemýšlejíc, co vlastně řeknu. Venku už byla naprostá tma, jen pouliční lampy osvětlovaly nekonečnou ulici bez aut, lidí, života. Kolem okna zářila vánoční světýlka, která jsem si za účelem zútulnění pokoje  pověsila na průsvitné závěsy. Zaostřila jsem. Jedno z nich jemně poblikávalo.

"Ano?" ozvalo se z telefonu. Zamrzla jsem. Nečekala jsem, že to opravdu někdo zvedne. "Dennisi!" křikla jsem. Židle se zakymácela až jsem se málem svalila na zem. "Díky Bohu..." zašeptala jsem. Slyšela jsem jak se lehce uchechtl. Bylo to tak příjemné slyšet ho po tak dlouhé době. "Prosím, jen nezavěšuj!"

"Co potřebuješ, Noora?" 

"Um... Jak-jak se máš?"

Ticho.

"Ne počkej to není... Dobře... Podívej..." hluboký nádech. "Oba toho máme hodně na srdci a já-já opravdu doufám, že si můžeme promluvit. Prosím, nech mě ti všechno říct." 

Vnitřně jsem se trochu srovnávala s tím, že brzo zavěsí. "Můžu k tobě?"

"Noora..." slyšela jsem jak se hluboce nadechl a pak vydechl. Živě jsem viděla jak krčí obočí a prsty si mne čelo. Chvíli bylo ticho a pak mé srdce zaplesalo. "Přijď."

***

Doběhla jsem k jeho dveřím. Připadala jsem si jako každý druhý zamilovaný playboy v přeslazeném romantickém teenage movie, který si uvědomil o co přichází a najednou je ochoten vyměnit celý život za lásku od té jediné holky, která ho před pár hodinami poslala do háje. Okamžitě jsem zazvonila a pak se předklonila snažíc se chytit dech, protože ten nejspíš utíkal o několik dalších domů dál až na konec ulice. Moje fyzička a plíce se nikdy nebudou přátelit s jakýmkoliv typem kardia. 

Ruce se mi třásly a do úst se mi zaplétalo několik pramenů vlasů, které se vyvlékly z rozcuchaného drdolu. Připadalo mi to jako nejdelší minuty v mém životě než se dveře konečně otevřely. Dennis se s kamennou tváří, v šedých teplácích a bílém triku opřel o rám dveří. Zřejmě čekal, že se každou chvílí udusím. "Ahoj." narovnala jsem se a hluboce vydechla. "Běžela jsi?"

"Ne, víš... Tak dlouho jsem tě neviděla, že mi pohled na tebe bere vzduch z plic."

"Vtipná jako vždy." řekl. I ten jeho blbý úšklebek mi chyběl. Zírala jsem do jeho očí a on do mých. Bylo ticho. Zajímalo by mě co se mu honilo hlavou. Z pohledu a výrazu ve tváři jsem jen těžce hádala, co si myslí. Mlčenlivost byla svíravá a touha po jeho blízkosti mě ubíjela. Přistoupila jsem blíž a objala ho kolem ramen. "Chyběl jsi mi." 

"Ty mně taky." řekl a pevněji obmotal ruce kolem mého pasu. V ten moment jsem se cítila jako nejšťastnější člověk. Jeho objetí bylo jako bych po dlouhém a úmorném dni přišla domů. Tak uvolňující, bezpečné a hřejivé. Nikdy jsem si víc nepřála, aby chvíle trvala hodiny, dny i měsíce.