Maybe next time

4

Než vás uvedu do děje dalšího pokračování tohoto příběhu, mám na vás prosbu. Od doby co jsem začala psát uběhlo pár let a mé zájmy a povinnosti se změnily. To vše se samozřejmě projevilo na mém stylu psaní. Má prosba.. Napište mi svůj názor do komentářů na mou momentální tvorbu. A taky chci připomenout, pokud se vám má práce líbí, zanechte mi tady hvězdičku jakožto malou motivaci.

A teď... Pěkné čtení

Ráno jsem se probudila dřív než Dennis. Posbírala jsem ze země svoje boty a telefon a tiše se vytratila z jeho pokoje. Žaludek kručel od hladu a spánky na obou stranách mé hlavy pulzovaly. Necítila jsem se až tak špatně, spíš jen unaveně. Skrz okno na konci chodby sluneční paprsky házely prasátka po modrém koberci a azurové nebe bez mraků se usmívalo na celý svět. Vždycky jsem byla spíš ranní ptáče, ale hodiny na mém mobilu dnes ráno tvrdily přesný opak. Promnula jsem si kořen nosu a posadila se na gauč z minulého večera. "Už by měla být vzhůru," klepla jsem do mobilu a vytočila číslo. "Noora.." 

"Alice," zachraptěla jsem "Neříkej mi, že ještě spíš,"

"Ano Hansen, spím. Frajerko, my normální lidé nevstáváme za rozbřesku. Měla by ses to už naučit," ozvalo se mrmlání na což jsem obrátila oči v sloup. Alice byla vždycky typ člověka, který dokázal spát do oběda a fungovat do tří do rána. Byla to snad jediná kamarádka, kterou jsem měla po svém boku už pěknou řádku let. Seznámily jsme se na střední škole, kdy jsme sdílely pokoj na kolejích. Byly jsme jako oheň a voda. Puntičkář a spáč. Ta s hlavou v oblacích a ta s nohama pevně na zemi (často spíš hlavou pod zemí). Jednoduše řečeno... Máte kolem sebe lidi, se kterými se nemusíte vidět několik měsíců a i tak si s nimi dokážete pokaždé co říct? To byla pro mě Alice Maier. 

"Super, takže jsi vzhůru. Potřebuju s tebou něco probrat, tak se probuď a soustřeď!"

"Víš o tom, že nejsi ale ani trošku vtipná?" odprskla Alice. Živě jsem si představila, jak obrátila oči v sloup. "Alice... Něco se děje. Víš jak měl Dennis pár měsíců zpátky tu nehodu?" položila jsem spíš řečnickou otázku a hned pokračovala "Od té doby Dennis a já... Uhm... Prostě se něco změnilo, Alice. Vždycky jsem ho viděla jako bratra, ale teď když ho vidím, myslím, že se zblázním,"

"Jakože in the good way, nebo?"

"Jakože mi srdce asi vypadne z hrudi. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit, protože jsem si myslela, že to přejde, ale neděje se tak. A teď se do toho všeho zamíchal ještě Arthur-"

"Dotaz. Kdo je Arthur?" skočila mi překvapeně do řeči Alice. "Arthur jezdí s Dennisem pro Premu. Určitě jsem ti o něm vyprávěla. Bratříček Charlese Leclerca? Dřív jsem ho potkávala v padoku, ale nepřišlo mi, že bychom si mohli rozumět. Ale včera jsme spolu chvíli seděli, když jsem byla s Dennisem v klubu, a celkem jsme si padli," jemně jsem se usmívala nad vzpomínkou na včerejší večer. "Noora, zlato, moc bych tomu nedávala, víš jak to máš. Budeš o něm snít a básnit několik měsíců a pak jako by se nic nestalo. Je to pobláznění na chvíli, než tě zaujme někdo jiný. Co třeba ten blonďák ze silvestrovské party? Už si na něho ani nevzpomeneš,"

"Oliver, Alice! Vidíš, vzpomínám si na něj!" namítla jsem, ale i tak jsem věděla, že má pravdu. Nerada uznávám, že má někdo jiný než já pravdu.  

"Jen nedělej něco, čeho bys mohla později litovat,"

"Já vím, ale to není všechno," odmlčela jsem se a opřela si čelo o ruku na svém koleni. "Bavili jsme se s Arthurem jen chvíli a pak se z ničeho nic zvedl a odešel. Teda ještě mi řekl, že nejsem taková, jakou mě Dennis vždycky popisoval," ironicky jsem napodobila brunetův hlas, abych zdůraznila absurdnost. Nikdy nepochopím, jak si můžou kluci něco takového dovolit udělat. Chápu, že si myslí, že pod rouškou tajemna je vždy víc přitažlivosti, ale kde jsou hranice?! 

"Chlapi, co bys čekala,"

"Wow, ty jsi vážně opora, Alice," odfrkla jsem a mávla zoufale rukou ve vzduchu, ale ta do něčeho narazila. "Auch..." zvedla jsem vyděšeně hlavu a uviděla u sebe stát Arthura. "Já... Sakra... Alice? Zavolám ti pak," zpanikařila a vypla telefonát. Cítila jsem, jak mi s obličeje zmizela barva. Modlila jsem se ke všem svatým i nesvatým. Co když něco slyšel? A nebo daleko hůř! Co když slyšel VŠECHNO! 

"Hledal jsem Dennise. A našel jsem tebe." zachraptěl. "Jdeš na kafe?" odmlčel se " Ale-" sjel mě pohledem "vypadáš jako panda, Noora."

Pohled mi spadl na můj odraz v mobilu. Rozmazaná řasenka a linky kolem očí vyděsily i mě. Včera večer jsem nemyslela na odličování makeupu a dnes ráno toho silně lituju. "Geniální!" hlesla jsem. "Nový trend Leclercu. Měl by ses víc zajímat o to, co je v poslední době v módě!" vyskočila jsem z pohovky a běžela do svého pokoje zatímco jsem slyšela jak se Arthur uchechtl. Rychle jsem se odlíčila a oblékla si pohodlné oblečení, ale při pohledu do zrcadla se mi trochu stáhl žaludek nervozitou. A pak najednou jsem tam stála vedle Arthura v hotelové hale. Pořád značně nervózní. I když jsem vlastně sama moc pořádně nevěděla z koho nebo proč jsem nervózní. 

"Spala jsi dobře?" nadhodil, když jsem spolu procházeli ulicí. "Už jsem zažila lepší noci. Ale co by nezachránila snídaně a dobré kafe, no ne snad?"

"Tobě stačí málo ke štěstí, co?"

"Co na to říct, jsem nenáročný člověk." uchechtla jsem se. Po několika minutách jsme došli do kavárny. U jednoho z pěti stolů seděla postarší paní s blonďatým vyčesaným drdolem a dlouhými béžovými šaty ke kotníkům. Upíjela své ranní latté a k tomu přikusovala čerstvé pečivo, zatímco si pročítala nejspíš nejnovější klepy na svém mobilu. "Dobrý den!" za pultem malé útulné kavárny v industriálním stylu, stála dívka s růžovými vlasy spletenými do copu a obdarovala nás přívětivým úsměvem. Posadili jsme se za stůl v rohu a objednali si. "Takže jaká že byla noc? Peter říkal, že jsi nespala u nich, takže jsem předpokládal, že sis asi neustlala na chodbě. Ten gauč je fajn, ale spát by se na něm nedalo. Předpokládám, že se Dennise pak podělil o svou postel."

"Wau, hned po ránu takové otázky. Asi jsi nevstal z postele správnou nohou, co?" odfrkla jsem a napila se kávy. "Když už jsme tak zvědaví... Řekneš mi konečně co se ti honí hlavou? Už dvakrát jsi odešel bez vysvětlení a nechal jsi mě samotnou jako kůl v plotě. Takže prosím, čekám."

"Noora-"

"Hele to svoje," zvedla jsem prsty do vzduchu a naznačila uvozovky "není vhodný čas nebo že to nechceš teď řešit, si nech. Arthure, jsme oba dost staří na to, abychom si dokázali vyříkat věci z očí do očí a nechodili kolem horké kaše jako malé děti," byla jsem rozčílená a on byl zmatený. Cítila jsem, jak se mi do tváří vlévá červeň a připadala jsem si rudá jako jeho značkové triko, které měl na sobě. "Poučuje mě ta, která není schopná ani říct klukovi, že ho má ráda." zasyčel. "Každý, dokonce i Doohan si všiml, jak se na sebe s Dennisem díváte. Ale já zase vidím, jak se díváš na mě. Takže mě tady nepoučuj o nějakém dětinském chování, Hansen. Neznáme se dost dlouho na to, abys mi dávala přednášku o správném chování. Děláš jen zbytečné scény!"

"Dobře." uznala jsem "Neznáme se moc dlouho, ale jen jsem si chtěla ujasnit pár věcí."

"Moc tlačíš na pilu, Noora."

"A co když tě chci víc poznat." škubla jsem pravým obočím. Cítila jsem, jak se na nás díky našemu ohnivému rozhovoru upírají dva pohledy. Arthur se zatvářil trochu znepokojeně a nakonec hlesl "Ozvu se ti."

Bez dalšího slova se zvedl a odešel. A já seděla v kavárně u malého stolíku zase sama. Tato situace se pomalu začíná stávat rutinou.