Maybe next time

6

Pustila jsem ho ze sevření a s úsměvem na tváři zamrkala. V jeho očích se objevil zmatek. "Počkej, co se to tam děje?" zamhouřil někam za mě. Otočila jsem hlavou a snažila se přijít na to, co ho zaujalo. U vchodu se objevilo několik lidí a začali zaplňovat celý prostor. Teprve po chvíli jsem rozeznala skupinku kluků, kteří se odpojili od dvou mužů a zamířili k nám. Jack, Ben, Paul a Oscar. Spolujezdci z Premy. Přišli k nám, přivítali se a poplácali po zádech. Mně věnovali letmé objetí a když jsem si myslela, že si sednou za námi, vzali Dennise a odešli za muži, se kterými přišli. "Okey." pronesla jsem zaraženě pozorujíc je odcházet. That was rude. 

"Co sledujeme?" ozval se francouzský přízvuk a Arthur se posadil vedle mě. Do nosu mě hned udeřila vůně jeho citrusového parfému. Obrátila jsem oči v sloup. "Wow, takže teď mě ignoruješ? To je docela obrat oproti dnešnímu ránu, kdy ses mě snažila nahnat do vztahu." poznamenal. O co mu sakra jde?!  Probodla jsem ho pohledem. "To vážně Arthure?! Chováš se jako malé dítě."

"Takže se mnou mluvíš. Uff ... Upřímně, už jsem se celkem lekl, že bude tichá domácnost."

"Vtipný jako vždy." 

"Jako by snad byla jiná možnost." usmál se na mě a obrátil pohled k jeho přátelům, kteří se bavili jen pár metrů od nás. Pořád jsem nevěděla o co jde. Probírají další sezónu? Ale vždyť Dennis odchází. Nebo alespoň se brzy dozví, že odchází.

Ucítila jsem na tváři Arthurův propalující pohled. "Co je to tentokrát?!" sykla jsem "Něco jako osobní prostor ti nic neříká?!"

"Ale no tak, Noora. Uklidni se." mrkl na mě a podíval se ke vchodu. "Půjdeme se projít, co myslíš? Třeba pak budeš mít lepší náladu. Neboj, za chvíli se vrátíme. Tvůj boyfriend ti nikam neuteče."

"Dnes máš vyloženě rýpavou náladu, co Leclercu?"

"Když mi dáváš tolik skvělých příležitostí, proč toho nevyužít?" zvedl se z pohovky a podal mi ruku. "Jdeme."

Naposledy jsem se podívala na skupinku naproti nám. Hledala jsem pohled kohokoliv ze známých lidí. Potřebovala jsem záchranné lano, protože mi přišlo,  jako bych se topila v ledových vlnách Pacifiku. Nakonec jsem se zvedla a s povzdechem se s Arthurem vyplížila ven. Proč vyplížila? Půl hodiny zpátky jsem přeci ohrožovala vlastní život. A podle tónu hlasu mé mamky bych řekla, že jsem si zařídila domácí vězení no ... Jednoduše řečeno do konce svého života.

Obloha se během těch několika minut změnila. Jen těžce jsem hledala azurovou barvu za mraky šedými jako dým ze starého ojetého Fordu. A horký vzduch se prostřídal se štiplavým chladným větrem, který mi zanechával na rukách husí kůži. Garáže byly prázdné a kolem se potulovalo jen pár lidí od Tridentu a Carlinu. "Chtěl jsi jít se mnou ven a teď jdeš dva metry za mnou." řekla jsem hlasitěji, když jsem si všimla, že kráčím padokem sama. Arthur se potácel několik kroků za mnou. "Už nejsi naštvaná? Wow to je celkem rychlovka. Vidíš? Čerstvý vzduch je zázrak." doběhl mě. Obrátila jsem oči v sloup. Nebyla jsem naštvaná, alespoň ne tolik. "Hele Arthure-"

"Jejda mane, další promlouvání do duše. Noora, myslel jsem, že to máme za sebou." ušklíbl se a já se na něho zamračila. "Okey! Nech to být." 

"Jak myslíš." mihl rameny. Znala jsem ho pořádně jen nějakou chvíli, ale jeho bezstarostnost mě stále udivovala. Vyšli jsme na trať. V tichu vedle sebe. Brunet chvílemi vypadal, že chce něco říct, ale pokaždé lehce zatřásl hlavou jako by vnitřně vyhodnotil, že to není ta správná poznámka. Vždycky taky nakrčil nos a našpulil rty, což mi přišlo celkem vtipné, protože to nejspíš dělal v domnění, že ho nevidím. Nesledovala jsem ho záměrně, ale jeho mimické výrazy byly o něco víc zajímavější než prázdné tribuny a cesta před námi. Nakonec pronesl do největšího ticha "Co jste probírali s Dennisem, když jsme došli? Viděl jsem, že jsme vám narušili romantickou chvíli."