Maybe next time

9

Už několik dní jsem se cítila jako tělo bez duše. Hned po závodech jsme se vrátili zpátky domů do Norska a já od té doby neopustila čtyři stěny mého pokoje. V hlavě jsem si neustále opakovala všechno, co se stalo. Snažila jsem se vymyslet kde jaké varianty, kdy jsem věděla co říct, kdy jsem udělala pár věcí jinak a kdy všechno dopadlo dobře. Ale skutečnost byla pořád jiná a mlčící upozornění na zprávy či telefony mi jen potvrzovalo, že vše opravdu skončilo. Cítila jsem se úplně ztracená. Nemohla jsem s nikým mluvit, dokonce ani se svou rodinou.

Nespočetněkrát jsem se přistihla, jak bezmyšlenkovitě zírám na staré konverzace mezi mnou a Dennisem a palcem přejíždím pro aktualizaci upozornění. Párkrát jsem mu dokonce zkusila napsat, ale pak jsem zprávu stejně smazala dřív, než jsem stihla kliknout na tlačítko odeslat. Přeci jen... Mělo by to cenu tu zprávu posílat?

"Zlato spíš? Pojď si s námi dát večeři, dlouho jsme tě neviděli." ozvalo se klepání a vzápětí hluboký hlas mého táty. Zněl jako by jemně našlapoval, aby nevystrašil plachou zvěř. Promnula jsem si oči a vstala. Nemusel mě moc přemlouvat. Stejně kručení v mém žaludku začínalo být hlasitější a tím pádem i daleko otravnější. 

"Ahoj." otevřela jsem a špitla rozespale k tátovi. Stál před dveřmi ve svém šedém triku s výstřihem do V a usmíval se od ucha k uchu. "Jsi v pořádku?" opatrně se optal, ale jakmile viděla, jak se mi zkřivil výraz ve tvářit, zaváhal a doplnil " Víš co? Pojďme radši na jídlo. Už šilhám hlady!"

Oba jsme v tichosti sešli z patra do jídelny a sedli si ke stolu, u kterého už netrpělivě posedával Peter, a mamka zrovna pokládala poslední talíř s večeří. Zamumlala jsem na pozdrav a pustila se do jídla. Připadalo mi, jako bych nejedla věky. Celá večeře probíhala v tichosti. Šlo slyšet jen cinkání příborů o talíře. Snažila jsem se soustředit na jídlo, ale pořád jsem na sobě cítila pohledy celé mé rodiny. Čekali co se bude dít a upřímně... Já taky čekala. "Takže..." zabodla mamka pohled do taťky, jako by hledala otázku v jeho očích a doplnila "Jak se cítíš?"

Přestala jsem jíst a podívala se na ni. Uvnitř mě se to celé pralo. Nechtěla jsem jí odpovídat, chtěla jsem se jen najíst a jít si znovu lehnout. Navíc se mi nechtělo probírat problémy před mým uštěpačným bratrem. Na druhou stranu jsem vnitřně cítila, jako bych všem byla dlužna nějakého vysvětlení. Ale opravdu jsem jim to dlužila?

"Jsem v pohodě. Jen- jen jsem trochu unavená, to je vše." 

"Unavená? Kdybych pro tebe nepřišel, myslel bych si, že máš zimní spánek jako nějaký medvěd, zlato." snažil se zavtipkovat taťka, za což ho ale mamka sjela káravým pohledem. "Asi je unavená z toho všeho drama."

"Petere, mlč!" sykla jsem a propálila svého bratra pohledem. "Drama?"

"No přece drama ohledně kluků." zamával bratr rukama nad hlavou jako orangutan. " Petere!" křikla jsem a hodila po něm kousek pečiva, který ležel po mé levé ruce. Trefa. Přímo do čela. Bratr se nejprve zatvářil jako malé ublížené dítě a pak vyskočil ze židle. Byl by přeskočil i stůl, kdyby ho mamka nezastavila. "To stačí vy dva! Kolik vám je, aby jste po sobě házeli jídlo?! Chováte se jako malí."

Bratr do mě zabodl pohled jako hrot hrací šipky do středu terče, a já na něho vyplázla jazyk. Dobře, možná jsme opravdu jako malí. Taťka se uchechtl. "Drama?" zopakovala mamka, když jsme se oba (dle jejích slov) relativně uklidnili. "Dennis a já... Už se spolu nebavíme." řekla jsem rychle, sklopila zrak a dala se do jídla. Bylo to spíš jen zašeptání a následně nejspíše pokus o udávení se přichystanou večeří. Doslova mi trochu zaskočilo na druhém soustu, kdy se všechny pohledy znovu obrátily na mě. Rodiče byli v šoku a celá místnost byla znovu pohlcena v tichu. "Je to složité. Udělala jsem... Něco se mezi námi stalo a já s ním teď nemůžu mluvit. Nemůžu vám říct proč, ale prostě vím... Vím že je to moje chyba."