Maybe next time

13

Na druhý den mě probudily ostré paprsky slunce, prosvítajíc skrz bílé závěsy, plížíc se po dřevěné plovoučce až k nohám postele. Promnula jsem si oči, opuchlé od včerejšího pláče, který mě unesl do říše snů, a protáhla se jako kočka na rozpáleném parapetu. V krku jsem měla sucho a rty rozpraskané. Nestihla jsem se ani vzpamatovat, když mi zavolal Dennis s novou zprávou. Dobrou zprávou. Arthur se probudil a on za ním jede do nemocnice.

***

Svět za nemocničním oknem se zdál být jako ze zpomaleného filmu. Otupěle jsme s Dennisem už pár minut seděli v čekárně. Cesta sem byla tichá, stejně jako tato chvíle v čekárně. Ani jeden z nás nechtěl mluvit o tom, co se mezi námi stalo, takže jsme jen seděli mlčky po boku toho druhého. 

První kdo prolomil ticho byl Dennis, když za námi přišla blonďatá sestřička. Věnovala mně i jemu milý úsměv a začala s ním mluvit. Jeho hlas byl jemný a uklidňující. Pak se žena rozloučila a on se otočil na mě s nataženou rukou. "Jdeme..." řekl a to jediné slovo ve mně vyvolala úlevu i zděšení. "Dobře," odpověděla jsem sotva slyšitelně. 

Jeli jsme výtahem nahoru. Dennisova ruka se vznášela blízko mé, nedotýkala se mě, ale i tak jsem cítila naději a podporu. Vždycky byl takový - jistý, spolehlivý, mé záchranné lano v tomto zběsilém světě. "Jsme tady," oznámil, když se dveře otevřely. Chodba vedoucí do Arthurova pokoje byla prázdná, bez hluku, bez lidí a naplněna zápachem dezinfekce. Nejistě jsem vykročila a při každém dalším kroku jsem cítila, jak se mi podlamují kolena stále víc a víc. Chtěla jsem vidět Arthura, potvrdit si, že je opravdu v pořádku, ale část mého já se bála postavit se mu tváří v tvář.

Když jsem otevřela dveře a vstoupila do pokoje, Dennis se za mnou táhl jako opatrný stín. U lůžka stál Charles a ostražitě Arthura střežil jako oko v hlavě, jako nejdražší věc v jeho životě. Byl tolik podobný svému bratrovi - jako dvojče. Zbytek rodiny nejspíš odjel domů odpočinout si a nebo zařídit další povinnosti. Byli u svého syna dnem i nocí, museli být vyčerpaní.

"Ahoj," pozdravil nás Charles a lehce přikývl. "Ahoj, Charlesi," podařilo se mi říct a můj pohled sklouzl k Arturovi, který tam ležel a z paží mu vedly hadičky jako provázky z dřevěné marionety. "Můžeme s ním..." nechal Dennis vyznít otázku do ticha. Charles přikývl a beze slova odešel. Nechal nás o samotě, v soukromí. Místnost se teď zdála menší, plná napětí a nevyřčených obav. "Arthure..." 

Přistoupila jsem k jeho posteli a prsty se dotkla okraje matrace. Zamrkal přes své dlouhé řasy, pod kterými se zaleskly jeho tmavě modré oči připomínající rozbouřené vlny oceánu. Posadil se. Pod tenkým nemocničním pyžamem se objevily rysy jeho napínajících se svalů. "Ahoj, Noora," šeptl. Poprvé nezněl sebevědomě a charismaticky. Neměl sílu na to tak znít. Kolem hlavy měl obmotaný bílý obvaz, na líci úzkou náplast a kolem oka se mu barvila modřina o velikosti zaťaté pěstičky malého dítěte. "Bouračka je jeden ze způsobů, jak s tebou znovu mluvit, co?"

Arthur se lehce uchechtl nad svým vtipem, ale já se nezmohla na víc než chabý úšklebek. "O tomhle se nevtipkuje."

"Promiň," zamumlal a podíval se na Dennise. "Díky, že jste přišli."

"Vždycky," odpověděl Dennis. Jen při pohledu na Arthura se mi sevřelo hrdlo emocemi, které jsem nedokázala - a ani nechtěla - vyslovit. Dennis přistoupil ke mně a lehce sevřel můj loket. V tomto jediném gestu se skrývalo víc podpory, než si člověk dokáže představit. Jeho oříškové oči mě pozorovaly a chápaly víc, než jsem si přála. Jaké to asi je pozorovat milovanou osobu starajíc se o někoho jiného než o vás?

"Arthure, všechny jsi nás vyděsil," řekla jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas. Přerušilo mě pípání monitoru srdce. "Co na to říct, jsem drama queen," řekl a na tváři se mu bleskl malý úsměv, který ale rychle zmizel. "Odpočívej. Musíš se co nejdřív uzdravit, abys mohl vyhrávat další závody."

"Jen když se tam budeš dívat," odpověděl sotva slyšitelně. "Budu," slíbila jsem mu. Přišlo mi, že mezi námi visí tolik nevyřešených a nevyřčených věcí, které ale teď není správné probírat.