Maybe next time

7.

Nedokázala jsem na nic myslet. Arthur sevřel mou ruku o něco silněji a když jsem se ho snažila setřást, nepustil mě. Hleděl na Dennise, on na něho a ani jeden neuhnul pohledem. A čím déle na sebe hleděli, tím složitější pro mě bylo uprchnout z celé této situace. Nejradši bych se propadla do země.

"Rodiče tě hledali." řekl Dennis a konečně ukončil hru v zírání. Snažil se znít klidně, ale jeho pohled syčel jako nejjedovatější had. Proč se cítím provinile? A proč se ti dva na sebe dívají, jako by si chtěli navzájem utrhat hlavy?

"Arthure ..." zašeptala jsem a zatřásla rukou. "Jasně, promiň." usmál se. "Už taky půjdu, musím ještě ... Uhm ... Musím ještě za Charlesem. Brzo se uvidíme, Noora." odmlčel se "A my se uvidíme příští víkend na závodech. Ať je víc štěstí než bylo naposledy, Haugere!"

"Ahoj." zašeptala jsem spíš pro sebe a sledovala Arthura odcházejícího padokem. Pak jsem se konečně otočila na svého nejlepšího kamaráda. Chvíli bylo ticho. Svazující ticho. Ani jeden z nás nepromluvil. Nemohl, nebo spíš ani nechtěl. Dennis vypadal jako by sváděl nějaký vnitřní boj. S ponurým výrazem ve tváři hleděl před sebe. A pak, když se brunet ztratil z dohledu, se otočil a mlčky odešel dovnitř. Páni ...

***

Po tom, co jsme se vrátili domů, celý týden byl jako na houpačce. Na incident se zapomnělo. Vlastně to bylo i díky tomu, že rodiče celé dny trávili v práci a já s bratrem ve škole, takže když jsme se večer sešli u večeře, na zbytečné hádání nebyla energie. Po tom, co se všechno odehrálo, celý minulý víkend se zdál jako bláznivý sen. Snažila jsem se držet si na chvíli odstup jak od Dennise i od Arthura.

Na letišti nás vyzvedla Liselott - mamka Emilie a Dennise - a všichni jsme zamířili směr Hungaroring. Tribuny praskaly ve švech, u stánků s občerstvením a suvenýry už stála spousta lidí a u vstupu se tvořily řady nadšených fanoušků. Projeli jsme kolem security a podjeli velký nafukovací oblouk, který stál nad cestou vedoucí kolem tratě. Počasí závodníkům zatím přálo. Na obloze nebyl ani mráček a sluníčko každého svými paprsky hladilo po tváři. Ale i tak jsem cítila úzkost, které jsem se nemohla zbavit. Jakmile jsme zaparkovali a prošli kontrolou na začátku padoku, už z dálky jsem vyhlížela garáže Premy. "Hledáš někoho konkrétního?" vytrhla mě z myšlenek Liselott a zahákla se mi rukou do té mojí. Zčervenala jsem. "Já ... Ne, jen ... Jak je na tom dneska Denny?"

"Jako každý závodní den. Není s ním řeč."

"Snaží se soustředit."

"To jo, ale chová se divně celý týden. Nemluvil s tebou o tom?" zamrkala na mě a založila si za ucho pramen svých blonďatých vlasů, který jí utekl z dlouhého culíku. "Nemluvili jsme spolu od minulého víkendu."

"Oh ..." odmlčela se "Stalo se mezi vámi něco?"

Hlasitě jsem polkla. Ví o tom všem? 

"Ne, jen nebyl čas. Škola je teď náročná a on taky neměl moc času, díky přípravě."

"Víš Noora, on totiž-" náš rozhovor přerušil hlasitý smích a medvědí objetí od Toma, který nás vítal u garáží Premy. Všude už pobíhala hromada mechaniků, sem tam nějaký jezdec a ve všem tom chaosu jsem ztratila Liselott a s ní i to, co mi chtěla říct o svém synovi. Jen jsem nad tím mihla rameny, když jsem zahlédla svého nejlepšího kamaráda stojícího se sluchátky v uších u rohu garáže. Vypadal soustředěně. Pohazoval si s tenisovými míčky v ruce jako zkušený žonglér a nevnímal okolí. "Připraven?" přišla jsem k němu a snažila se získat jeho pozornost. Jeho oči trochu zajiskřily. Sundal si sluchátka a věnoval mi sladký úsměv. Takový jakým mi pokaždé dokázal zlepšit celý den. "Přijela jsi."