Up all night (minlix)

kapitola 17

Cítil jsem srdce až v krku. Netušil jsem, jak se z téhle situace dostaneme. Ulička, do které jsme zabočili, byla slepá, a jedinou možnou únikovou cestou byla vlastně zároveň i cesta přímo tomu nočnímu narušiteli klidu do náruče. Přitiskli jsme se s Minhem ke stěně a poprvé za tuhle noc jsem byl rád za tmu kolem sebe. Pořád je možné, že si nás nevšimne. Že jen projde kolem a bude pokračovat. Něco mi ale říkalo, že to tak nebude. Minho mě chytil za ruku. Byli jsme v tom spolu a on mi to právě teď připomněl. Jsme v tom spolu... spolu.

Nevítaný narušitel odbočku do naší uličky minul. Nebyl ale důvod k oslavám. Dotyčný se totiž ihned za odbočkou zastavil. Jeho předtím výhružné klapání bot přestalo. A to ticho, co nastalo, bylo snad ještě výhružnější.

„Minho?" zaslechl jsem cizí, neznámý hlas. Byl tichý a poměrně vysoký.
„Jimine, sakra, máte čekat v autě!"
Minho mě pustil a v šepotu bylo poznat, že napětí vystřídal vztek, ale zároveň i úleva.
„Hele, je mi to líto. Ale máme naspěch. Už jsme měli dávno vyrazit."
Nově příchozí, Jimin, jak jsem se právě dozvěděl, za námi vplul do úzké uličky.
„Nemáme čas na hádky. Jdeme." Minho se očividně rozhodl nijak nežádoucí situaci neřešit.

Opět jsem ucítil, jak se jeho prsty ovinuly kolem mé dlaně. Normálně bych se nenechal. Nepotřebuju ochranu, nejsem o nic horší v boji než Minho. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem ho ale nechal, aby mi mohl ruku stisknout.

„Yoongi parkuje hned za rohem. Tady blíž se to nikam píchnout nedá. Máš být rád, že tě tu tak naháníme."
Jiminův hlas zněl vzhledem k okolnostem trochu nemístně uvolněně a za každým slovem jsem tušil úšklebek. Měl jsem silné podezření, že ať s tím Yoongim dýlujou cokoliv, zároveň se občas chopí i role ochutnávače materiálu.

„Nechtěj, abych se nasral. Právě jsem měl kvůli tobě málem mokrý spodky."
Nechápal jsem, jak můžou ty dva vtipkovat. Naštěstí jsem ale zahlédl vůz, jehož přední dveře se otevřely, a vylezl muž v dlouhém černém plášti. Do obličeje jsem mu moc neviděl, ale když jsme nasedli a světélka v autě mi dopřála pohled na jeho tvář, zahlédl jsem dlouhou jizvu, co se mu táhla přes oko a obočí.
„Radši se připoutejte," řekl chraplavým hlasem, jako bychom ho právě probudili.

-

„Díky," hlesl Minho a já přikývl.
„Taky je zaco," odvědil Jimin zavěšený do Yoongiho.
Všichni jsme stáli kdesi v lese. Autem jsme jeli asi tři a půl hodiny. Tipoval jsem, že do hodiny musí začít svítat.
„Váš blahobyt budiž ochráněn," řekl Minho a po chvíli dodal: „Prozatím."
„Slyšíš ho, zlato?" začal naoko dotčeně Jimin. Tihle dva se zdáli být opravdu fajn lidmi. Když přejdu fakt, že obchodujou s drogama.
Yoongi se jen křivě usmál a vzal Jimina kolem ramen. „Jedeme. Přilítá nám letadlo z Afriky, nějaká novinka."
Naposledy jsme na sebe pokývli a já s Minhem jsme se vydali hlouběji do lesa. Musím dodat, že jsem neměl nejmenší tušení, jak plán dále pokračuje. Minho mi řekl, že vybraní muži taky nevědí do čeho jdou a já prý nejsem dost dobrý herec, abych umět předstírat šok. To mě zneklidnilo ještě víc. Měl jsem chuť Minha nakopnout.

„Jediný, co ti povím, je, že poletíme jen chvíli."
„Skvělý," prohodil jsem si jen tak pro sebe a následně jsem zaklel, když se mi noha zasekla mezi větvemi.
„Máš být krvelačný upír s vražednýma choutkama a ty neumíš ani chodit."
Zastavil jsem se a dloubl jsem ho palcem mezi žebra.
„Abych nechtěl za chvíli zabít tebe."
Minho se uchechtl a uskočil stranou.
„To bych nedělal. Potřebuješ mě." Říkal to sice ve vtipu, byla to ale pravda. A nejen kvůli tomuhle plánu. Potřeboval jsem ho i jinak. A věděl jsem to.

Brzy jsme došli na místo, kde žádné stromy nebyly. Byla to nějaká stráň, kde už i tráva vzdala své snahy o to, udržet se zde. Minho se tu zastavil a řekl:
"Začnou sem chodit další skupinky." Bylo na něm vidět, že je trochu napjatý. Obočí se mu stáhlo blíž k sobě a výraz ve tváři mu zdrsnil.

Srdce mi začalo bít rychleji a věděl jsem, že brzy nebude cesta zpět.

Za pět minut přišla skupina šesti mužů. Za půl hodiny další tři a za hodinu poslední skupinka čítající jedenáct upírů. Téměř všichni byli černě oděni a nemálo z nich mělo přes obličej kapuci. Nikdo nepromluvil. Všichni zůstali postávat v té skupince, ve které přišli a nikdo ani nepípl. Navzájem se ale všichni propichovali pohledem. Každého si sjeli od hlavy k patě jako by tím poznali, kdo je zač. Snažil jsem se jim nevěnoval pozornost. Díval jsem se do stromů a čekání mě začínalo užírat zevnitř.
Minho se na mě ani nepodíval postával sice vedle mě, ale choval se jako bych tam nebyl.
Tuhle věčnost přeťal nejprve vzdálený, později uši rvoucí zvuk tryskáče. Pomalu se snášel dolů. V tenhle moment mi Minho zakřičel do ucha: „Jmenuješ se Kim Jae a posílá tě Seo Nick."
Podíval jsem se na něj plný zmatení. Poznal to, ale pouze přikývl a udělal ode mě krok. Poznal jsem, že se nemám přibližovat. Taky jsem poznal, že odteď se neznáme. Hra začíná...