Up all night (minlix)

kapitola 11

Do tří hodin zbývalo ještě docela dost času. Rozhodl jsem se zajít na drink do místního gay baru, ve kterém nebylo tak nabyto jako v těch ostatních. A hlavně to tu nesmrdělo potem, ale drahou a příjemnou kolínskou.

Jen jsem si objednal něco k pití, posadil se vedle mě docela hezký chlapík. Mohlo mu být kolem třiceti, byl vysoký a měl nakažlivý úsměv.

„Gin s tonikem?"

Nezúčastněně jsem přikývl.

Chlapík mávl na barmana a objednat si to samé.

„Proč tak formálně?" zeptal se a sjel mě pohledem. Úplně jsem zapomněl, že mám na sobě oblek. Masku jsem cestou vyhodil do popelnice.

„Nerad tu pobíhám jen tak v plážové košili," pronesl jsem a zadíval se na tu jeho s květovanými vzory. Chlapík se zasmál, kopl do sebe půlku drinku a opět se na mě zadíval.

„Mám venku auto. Pokud chceš, můžeme si někam zajet."

„Opilý řidič veselý vrah."

Chlapík se opět zasmál. „Tohle je to první, co dneska piju." Přisunul si barovou stoličku víc ke mně. Cítil jsem jeho parfém a vodu po holení. Naklonil se ke mně a čekal, co mu odpovím. Očividně tu byl čistě za jedním účelem.

Nevím proč, ale přikývl jsem. Nejspíš za to mohl obrázek Minha, který se lepil na Hyunjina. Lepilo se mi to ke každé myšlence. Pořád jsem ty dva viděl. Jít s cizím chlapem do jeho auta sice nebylo řešení, měl jsem ale pocit, že se tím Minhovi mstím.

„Jsem Kai," odpověděl chlápek. Pak jsme se oba zvedli, nechal jsem na baru peníze za drink, a šli jsme k východu.

Kai šel první, vyprávěl cosi o motorech. Nerozuměl jsem ničemu, co řekl, ale i tak jsem souhlasně přikyvoval.

Vlezl jsem do jeho luxusního auta. Celý interiér byl kožený a vonělo to tu jak v parfumérii. Nikde se neválela jediná věc. Auto vypadalo jako právě vytažené ze salonu.

„Kam bys rád jel?" zeptal se mě. Já ale nebyl schopen odpovědět. Všechno se mi začalo míchat do jednoho abstraktního obrazu. Skoro jako byste vylili kelímek od barvy. Přesně taková mlha mi zakrývala výhled na svět kolem mě. Nebylo to opilostí. Došlo mi, že mi někdo musel dát něco do pití.

„Je ti špatně?" Kaiův hlas zněl jakoby z dálky. „To nic. Jen nám vysvětlíš pár podrobností."

Zatrnulo ve mně.

Co se to tu děje?

Uslyšel jsem, jak se otevřely dveře na mé straně. Reflexivně jsem se podíval tím směrem, ale viděl jsem jen barvenou šmouhu.

„Felixi," zaslechl jsem. Pak už byl jen křik. Něčí ruka mě vytáhla z Kaiova auta. Dotyčný si mě hodil přes rameno a utíkal. Noční vzduch mi šlehal obličej. Bylo mi špatně, chtělo se mi zvracet.

Nejspíš jsme zabočili do nějaké ulice. Můj únosce si mě sundal z ramene.

„Pomátl ses? Vždyť je to jeden z Hyunjinových lidí?"

Ten hlas jsem znal.

„Sakra. Určitě ti dal něco do pití. Ty jsi takový nemehlo, Felixi."

Konečně jsem ho poznal. Minho.

„Na. Vypij to." Cosi se mi nalepilo na rty. Vypil jsem, co mi dal. Neměl jsem sílu jakkoli odporovat. Byl jsem jak zdrogovaný.

„Za chvíli to zabere."

A opravdu.

Ať to bylo cokoliv, zabralo to opravdu velice rychle.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Minho se nade mnou mračil a probodával mě pohledem.

„Co se děje?" vypadlo ze mě.

„Pokud sis myslel, že se tomu chlápkovi líbíš, mýlil ses." Škodolibě se usmál.

„Nejspíš to byl špeh. Něco se podělalo. Musíme za Changbinem."

Byl jsem z celé situace neskutečně zmatený. Netušil jsem, co si myslet.

„Jdeme." Minho mě vytáhl na nohy. Zavěsil jsem se do něho a šli jsme dál do centra.

Pohled mi zavadil o černou dodávku stojící u kraje chodníku na protější straně. Minho pořád o něčem mluvil a pozornost věnoval jen cestě. Já jsem si ale všiml něčeho krajně znepokojivého. Z té dodávky vyskákalo stádo ozbrojenců. Ten nakamanej frajírek jim určitě dal vědět.

„Minho," zašeptal jsem, ale on mi nevěnoval pozornost. Furt jsem byl dost slabý na to, abych se mohl bez problémů pohybovat. Tohle nebyla dobrá situace...

Ozvala se střelba.

Několik kulek prosvištělo vzduchem kolem nás. Minho ihned začal utíkat rychleji. Celá situace byla tak nepřehledná, že si pamatuji jen útržky.

Zvuk střelby, zběsilý Minhův dech... a můj téměř hmatatelný strach.

Doběhli jsme k hotelu. Minho se musel na chvíli opřít o stěnu. Otevřel jsem vchodové dveře. Jeden ze střelců nás ale stihl doběhnout.

Byl to zlomek vteřiny. Pouze nepostřehnutelná chvíle, během které jsem se rozhodnul. Chvíle, během které mi připadala myšlenka na ztrátu vlastního života přijatelnější než ta, že by o život měl přijít Minho.

Svým tělem jsem Minha přikryl jako peřina. Kulka se mi zavrtala kamsi hluboko do těla. Když se říká, že se vám před smrtí zjeví celý váš život před očima jako film, lžou vám. Já neviděl nic. Nic kromě náhlého světla a stejně náhlé tmy.