Up all night (minlix)

kapitola 14

Zezačátku jsem si opravdu říkal, že to tu nemůžu vydržet – hlavně s Minhem – ani jediný měsíc.

Jak ale čas plynul, vybudovali jsme si oba jakousi rutinu, která nám pomáhala přežít tu v tomto vězení. Nejhorší byly dvě věci: zákaz chodit ven na čerstvý vzduch a svítit. Začínala zima, takže se brzy stmívalo a po sedmé hodině jsem nebyl schopen téměř ničeho.

Právě jsem se probudil. Normálně se budí první Minho. Vyskočí z postele a nachystá nám snídani, ačkoliv jsem mu jasně vysvětlil, že bych byl schopen si jí udělat sám. Na to mi odpověděl, že to nedělá kvůli mně nebo snad kvůli mému hezkému zadku, ale proto, že chce zabít čas. Musím uznat, že mě tato jeho odpověď jaksi rozesmutnila. Doufal jsem, že je to pouze další z jeho vtipů, které dnes byly na denním pořádku. Můj vztah k němu byl velmi komplikovaný. Dal bych ruku do ohně za to, že to, co k němu cítím, je láska. Dokonce jsme se spolu i párkrát vyspali, co tu musíme trčet v tomhle leč luxusním, ale teď už přímo alergii budícím, domku. Stejně jsme se ale nikdy nebavili o tom, co mezi námi je, nijak vážně.

Myslel jsem si, že když na něj budu chvíli zírat, probudí se. Stále se ale nic nedělo a mě už to začínalo štvát. Budit jsem ho ale nechtěl. Vylezl jsem z postele a po otočce v koupelně jsem přešel do malé pracovny, do které jsme měli povoleno chodit. Jednalo se o světlou místnost s poměrně velkou knihovnou. Hlavní knihovna byla v obýváku, tam ale bohužel nemůžeme. Což je za mě docela škoda. Určitě by tam bylo dost dalších kvalitních knih. Jen v této pracovně vypadal výběr literatury poměrně slibně.

V horní poličce byla převážně poezie. Další dvě poličky patřily odborným filosofickým spisům, což mě upřímně překvapilo. Za náš pobyt jsem stihl přečíst celé Camisovo dílo včetně románů. Nyní jsem měl rozečteného Vladaře, Minho ale nebyl nijak zvlášť ohleduplný a neustále mi do čtení kecal.

Jen jsem dosedl s knihou na klíně, zaslechl jsem, jak se rozespale hrabe z postele.

„Nazdar," prohodil, když se objevil ve dveřích pracovny. Přešel k masivnímu stolu, na kterém měl položené své desky s „přísně tajným vyšetřováním vraždy". Ačkoliv se jednalo o mou sestru, nechtěl mi nic říct. Prý si musí všechno projít a pak se mi teprve svěří. Několikrát jsem měl chuť ho nějakou tou knihou vzít po hlavě a zařvat, že to byla moje sestra a ne jeho, ale jak jsem řekl... literatura to byla příliš kvalitní na to, abych s ní mlátil Minha přes hlavu.

„Dobrý," řekl jsem a chtěl jsem se soustředit na četbu.

„Už mě to tu začíná srát." Vzhlédl jsem k němu. Nikdy si nepostěžoval. Tohle byla novinka.

„Snad tě to tu se mnou nepřestává bavit?" pronesl jsem trochu kousavě. Zároveň jsem se ale pousmál. Opravdu mám toho kluka rád.

Podíval se na mě a s našpulenými rty se založil ruce na hrudi. Vypadal v této rádoby uražené pozici dost komicky. Měl na sobě totiž jen své spací boxerky s obrázky spongeboba.

„Jdu si udělat koktejl." Koktejlem myslel krev. Zásobu krve, kterou mu Changbin posílal spolu s nákupem. Co se týče jídla... Dozvěděl jsem se, že upíři jí normální jídlo. Nijak to pro ně není nutností, ale většina to dělá hlavně pro zapadnutí do společnosti. Minho též.

Když odešel, ještě jsem chvíli seděl v křesle, pak jsem se ale rozhodl jít za ním. Stejně jsem se nemohl dostatečně soustředit.

„Neuděláme něco trochu mimo pravidla?" řekl s pohledem upřeným na rubínovou tekutinu ve sklenici.

„Chceš jít běhat na zahradu a počítat, za jak dlouho se tu objeví buď vrahouni od Hwanga nebo hůř naštvaný Changbin?"

„Ale no tak... samozřejmě počkám, až bude tma."

Snažil jsem se zjistit, jestli si dělá srandu, nebo jestli mluví vážně.

„Minho, ty jsi blázen. Víš to?" Protáhl jsem se kolem něj ke kuchyňské lince a dal se do umývání nádobí.

„Ta vířivka vypadala docela udržovaně. Vsadím se, že ten zahradník, co tu občas pobíhá, má za úkol jí občas vyčistit a tak. Stačí jen zapnout bublinky a navolit teplotu a..."

„Asi už jsi zapomněl, že jsem byl kvůli tobě jak cedník, že jo?"

„Odkdy má cedník dvě díry?" Protočil očima, ale pak se na mě zadíval se soucitným pohledem.

„Je stejná pravděpodobnost, že by nás zahlídli, když půjdeme pro zásoby, jako kdybych si na chvíli lehl do vířivky."

Nevěděl jsem, kde tuhle jistotu vzal, ale furt mě nepřesvědčit, že by noční koupání mělo být bez rizika. Přeci jen nám to Changbin zakázal z nějakého důvodu, ne?

Voda byla teplá. Bublinky mě přímo volaly, abych se do nich ponořil a utekl před tou pichlavou zimou.

Měsíc svítil docela jasně, takže jsem se po nějaké té chvíli rozkoukal a Minho též. Nechtěl jsem tam před ním stát dlouho nahý, protože jsem velmi dobře věděl, že mě celého skenuje.

Konečně jsem se ponořil do té horké lázně. Bylo to přímo dokonalé. Ještě chyběla akorát sklenka šampaňského.

„Tak co?" zasmál se Minho. „Furt se mnou nesouhlasíš?"

Podíval jsem se na něj. Mokré vlasy měl nalepené na okrajích obličeje.

Napůl jsem přeplaval a napůl přešel prostor mezi námi a posadil jsem se vedle něj tak blízko, že strany našich nahých stehen se nestoudně dotýkaly.

Minho vypadal trochu zaskočeně tímto zvratem v ději. Přeci jen jsem ještě ráno rázně odmítal možnost zprovoznit a co hůř použít tu krásně vyhlížející vířivku.

Očima jsem mu sjel na rty, na kterých ulpělo pár kapek vody. Vynořil jsem z vody ruku a chytil jsem ho za bradu. Následně jsem si jeho obličej přitáhl blíž. Když jsem zavřel oči a přitiskl své rty na ty jeho, teplota vody jako by o několik stupňů stoupla.

Minho mě téměř okamžitě objal rukama kolem pasu a já se po chvíli rozhodl přejít na další stupeň. Přeci jen jsme furt byli venku a hrozilo, že by nás někdo uviděl. Navíc... dlaní, kterou jsem sjížděl po Minhově břiše stále níž, jsem se brzy ujistil, že není třeba otálet a že on je více než připraven. Vynořil jsem tedy svá ramena a kus zad na chladný vzduch a přehodil jsem nohu tak, abych na Minhovi seděl obkročmo. Pak už jsem se jen musel kousnout zevnitř do tváře, abych byl zticha.