Up all night (minlix)

kapitola 6

O pár dní později...

Všichni zachránění jsou v pořádku. Všem sice chybělo dost krve, nikdo ale nezemřel. Doktoři netušili, co se to ksakru stalo a ani to nejspíš nezjistí.

Můj úkol byl stále stejný. Naštěstí nikdo Minha nepodezříval (především kvůli zranění, které utrpěl). Několik dní jsme si od něj drželi odstup. Teď ale Changbin uznal za vhodné opět se sejít. Minho navíc našel nějaké staré dokumenty, které okopíroval, a ačkoli nemá pocit, že by to bylo něco životně důležitého, chce je předat.

Pro mě to znamenalo jediné – jít do baru, tvářit se jen jako místní ztroskotalec hledající útěchu ve skleničce lihu a vysílat kolem sebe ztrápené pohledy. Bylo tu ale i něco jiného... od toho dne, kdy mi Minho ležel bezvládně u nohou, se ve mně cosi pohnulo. Něco o sobě dalo vědět. Tušil jsem – nebo lépe řečeno: byl jsem si jist -, že až ho uvidím, projede mnou vlna citů... Bylo mi ale jasné, že moje pocity nikoho nezajímají. Dokonce ani mě moc ne.

Vydal jsem se tedy do baru Kolotoč. Důvod, proč si upíři vybrali zrovna tento bar, byl jednoduchý. Tento podnik byl proslulý bezmocnou a sebelítostivou klientelou. Takoví lidé byli pro upíry ideálními obětmi. Kdo jiný se hodí pro zavření do skladu a vysávání krve než člověk bez smyslu života a bez jediného důvodu, který by je držel ve světě střízlivých. Do takového obrazu jsem se ostatně snažil zapadnout.

Disko hudba minulého století mě hlasitě vítala a já se musel přemáhat, abych se nerozhlížel kolem a nehledal Minho. I když jsem se snažil přestat na něj myslet, nešlo to. Ihned jsem zamířil k baru.

„To co obvykle?" pronesla zvonivě barmanka.

„Dneska ne. Prosil bych dvojitýho panáka nějaký dobrý whiskey. Nechám to na vás."

„Dobrá." Barmanka mě obdařila zářivým úsměvem a odebrala se k přípravě drinku.

Za chvíli mi stála sklenka hnědé tekutiny na barové desce.

„Prosím."

„Dík." Vyklopil jsem do sebe panáka a ihned jsem toho zalitoval. Bylo to silné. Opravdu dost silné.

„Nooo... hodně dobrý." Ten hlas jsem poznal. Hyunjin.

„Nazdar." Snažil jsem se ho pozdravit, aniž bych se při tom pozvracel.

„Nevěděl jsem, že je z tebe taková násoska, Felixi." Sedl si na stoličku vedle mě a mávnutím si objednal panáka čehosi průhledného.

„Jak se vede?" donutil jsem se ze sebe vydat.

„Ale... to víš. Samá práce..."

S Hyunjinem jsme mluvili hlavně o typických opileckých tématech. Co je to život? Proč tu vůbec jsme? Dalo by se říct, že jeden o druhém jsme toho věděli asi stejně málo jako já o tom, co jsem to do sebe právě kopl za dryják. Další vlna nevolnosti se mi ale opět úspěšně podařila potlačit.

„Aaa," vykřikl najednou Hyunjin až jsem se polekal. Podíval jsem se na něj. Rázem jsem zkameněl. Vedle něj se objevil Minho v kožených kalhotách, džínové bundě a volném černém triku. V koutku úst se mu pohupovala cigareta a upíral na mě takový pohled, který jsem pocítil až v žaludku.

„Někoho ti představím, drahý Felixi!"

Poplácal Minha po rameni a donutil ho přistoupit blíž.

„Tohle je Minho. Jeden z mých nejvěrnějších. Chudák to nedávno dostal do ramene, ale už je skoro fit, že Minho?" Jazyk se mu už lehce motal a nějaká slova mu dělala lehké potíže.

„Dobrý večer přeji," pronesl Minho a podal mi ruku. Stikl jsem ji a popřál mu též dobrý večer.

Trvalo jen pár dalších panáků, než se Hyunjin odebral na toalety se slovy: „Pánové, modlete se za mě."

Hned jakmile zmizel z dohledu, Minho zašeptal: „Na konci ulice dva bloky odsud čekej u nonstopu." Pak beze slov odešel. Několik minut jsem tam jen tak zařezaně seděl, než jsem sebral dostatek odvahy sebrat se a jít.

K onomu nonstopu to bylo dál, než jsem očekával.

Už když jsem se přibližoval, všiml jsem si Minha, jak postává pod lampou a pokuřuje. Cigarety, které upíři kouří, nejsou jako ty normální. Neobsahují nikotin, ale něco jiného... látku potlačující žízeň po krvi. Setřásl jsem ze sebe myšlenku na Minha pijícího krev a přistoupil jsem k němu.

„Potřebuješ něco?" zeptal jsem se napřímo.

„Proč tohle děláš? Proč pracuješ pro Changbina?"

Jeho otázka mě zarazila. Proč se na to ptá?

Netuším proč, ale odpověděl jsem. A popravdě. „Jeden upír zabil moji sestru. Chci ho najít."

Ta slova ze mě vyplula tak přirozeně a bez rozmyslu, až mi celá situace připadala nereálná.

„Hmm." Zašlápl cigaretu a podíval se na mě. Do těch očí bych se mohl vpíjet denně. Ztratit se v nich... nepřemýšlet.

„S tím bych mohl pomoct."

„A proč bys to dělal?" vypadlo ze mě. „Proč bys mi pomáhal?"

„Záleží mi na tobě."

Jeho slova zněla upřímně. Ale přesto jsem nechápal. „Dokaž to."

Jeho byt byl sice malý, ale zato velmi útulný. Malinká ložnice, do které se sotva vlezla postel a psací stolek, působila přímo lákavě. Bezmyšlenkovitě a s těžkou hlavou jsem klesl do ustlaných peřin. Hlavu jsem měl ztěžklou alkoholem a tak mi to nepřipadalo jako špatný nápad.

„Tak jak to dokážeš, hm?" Tušil jsem, k čemu se schyluje. Tušilo to i moje tělo. Bylo napjaté jako struna. Cítil jsem, jak v každém jeho centimetru pumpuje krev.

Netuším, jak se to stalo, nejednou seděl Minho vedle mě. Sáhl mi na stehno jako tenkrát. Nyní ale nezůstal jen u toho. Chytil okrajmého trička a přetáhl mi ho přes hlavu. Když tak učinil, naklonil jsem se k němu a políbil jsem ho. Bylo to pro mě něco tak přirozeného, až jsem se tomu sám divil. Na přílišný údiv ale nebyl čas. U mého nahého trupu dlouho nezůstalo. Chtěl jsem vidět, jaký je on. Za chvíli na podlaze neležela jen trička. Rty jsem putoval po celém Minhově těle a cítil jsem stále narůstající napětí. Minhovy dlaně mě lehce vzaly za boky. Doufal jsem, že Minhovi sousedé mají tvrdý spánek.