Up all night (minlix)

kapitola 19

Žaludek se mi houpal sem a tam. Potil jsem se. Nemohl jsem se zhluboka nadechnout. Musel jsem ale předstírat naprostý klid. Nebo alespoň částečný. Naštěstí jsem nebyl jediný ze skupiny, kdo by byl napjatý. Bylo to na všech vidět... to očekávání.

Ze všeho mi bylo nanic. Věděl jsem ale, že to musím udělat. Hned z několika důvodů.

Vzal jsem si ručník a vydal jsem se směrem k výtahu. Ruce se mi klepaly tak, že jsem se málem ani prstem netrefil do tlačítka s trojkou.

Výtah se rozjel. Z nějakého důvodu mi ta cesta připadala nekonečná. Zadíval jsem se na sebe do tmavého kabinového zrcadla. Byl jsem dost bledý. Tak moc, že moje pihy byly výraznější než obvykle. Vlasy mi trčely do všech stran a výraz v obličeji jsem měl přímo ukázkově pohřební. Náhle jsem pocítil nutkání se začít bláznivě smát. Celá tahle situace byla tak absurdní.

Cink.

Výtah dojel do třetího patra. Naposledy jsem se na sebe podíval. Budu vypadat jinak? projelo mi hlavou.

Rozhlédl jsem se po chodbě a ke svému lehkému uklidnění jsem zjistil, že zela prázdnotou. Snažil jsem se jít co možná nejpřirozeněji. Připadalo mi, jako bych snad i zapomněl, jak se chodí.

Vchod do sauny byl skutečně docela komplikovaný. Nejprve jste museli projít přes bazény, pak prvními dveřmi do skříněk a až poté dvojitými dveřmi se západkami, aby ze sauny neutíkalo teplo. Pokud se k nim někdo bude chtít přidat, uslyší jeho kroky šatnou. Jakýkoliv zvuk se zde totiž šíleně rozléhal.

Svlékl jsem se, kolem boků jsem si omotal ručník a své věci jsem uložil do skřínky nejblíže ke vchodu do sauny.

Svou zpocenou dlaní jsem pomalu odklopil západku a stlačil kliku. Než jsem totéž udělal u druhých dveří, musel jsem se zhluboka nadechnout. Za druhými dveřmi se nacházela vskutku impozantní sauna. Její velikost se nepodobala žádné, ve které jsem doteď byl. Měla několik stupínků, sedadel, lehátek a stolečků, že bych snad i řekl, že saunování musí být nejoblíbenější upírskou činností.

Minho seděl úplně v rohu. Nehledat ho očima, asi bych si ho ani nevšiml. Zpocená pokožka přímo zářila a na rtech mu hrál smutný úsměv.

Došel jsem k němu a posadil se. Teplota byla docela přijatelná. Bylo poznat, že zde obyčejně nepobývají obyčejní lidé, ale zimu milující upíři.

"Nerad na tebe naléhám, ale musíš mi hned říct, jak ses rozhodl. Čas není úplně na naší straně, pokud sis zvolil útěk, tak nám ho nezbývá příliš mnoho a..." spustil Minho, ale zarazil jsem ho polibkem. Potřeboval jsem dodat odvahu. Potřeboval jsem cítit jeho rty na svých, abych dokázal vyslovit, jak jsem se rozhodl.

"Nikam utíkat nebudeme," zašeptal jsem, stále ještě pár centimetrů od jeho obličeje. Vypadal nádherně. "Přeměň mě."

Chvíli jsme ani jeden nic neříkali. Jen jsme si hleděli do očí. Nechtěl jsem, aby ten okamžik pominul. Nakonec jsem ho ale přerušil.

"Musíme si pospíšit," řekl jsem a hlas, který ze mě vyšel jsem nepoznával. Připadalo mi to jako sen.

Minho jen přikývl. "Dobře." Zahleděl se na můj krk a spustil: "Teď se z tebe budu muset napít. Dost na to, abys téměř ztratil vědomí. Až začneš blouznit, napiješ se zase ty mojí krve. Pak se začneš měnit. Ne jinak zvláštně, ale bude to bolet. Budeš mít pocit, že se všechny tvoje orgány každou chvílí rozletí na kousky. Všechny svaly budou v křeči. Budu tu ale u tebe." Stiskl mi dlaň. Z nějakého důvodu jsem se přestal klepat a veškerý strach začal odcházet.

"Přeměna se dokončí, když do 24 hodin vypiješ lidskou krev. Musí jí být alespoň tolik, o kolik za chvíli připravím já tebe. Rozumíš?"

Došlo mi to. Dnešní zkouška... budu muset zabít člověka. A nejen to. Budu ho muset...

"V ten moment bude přeměna hotová. Kdyby ses nenapil... no..."

"To stačí," řekl jsem. Měl jsem sucho v ústech. "Já to zvládnu." Nebyl jsem o tom sice přesvědčen, ale tušil jsem, že pokud by nějaký člen této jednotky nebyl schopen dnešní zkoušky, dopadl by ještě hůř než to, co by se mi stalo pokud bych nedokončil přeměnu.

"Ti lidé, co jsou na odpoledne připraveni, budou uspaní. Do té doby ale nesmíš pít žádnou jinou krev. Budeš mít větší žízeň, než jakou jsi kdy v životě měl. Nesmíš se ale za žádnou cenu napít zvířecí krve, rozumíš?"

Přikývl jsem. Z Minhova pohledu jsem vytušil, tuto podmínku musím skutečně dodržet.

Pak se rozhostilo ticho. Tentokrát to byl Minho, kdo začal polibek. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká slza. Přitlačil jsem své rty na ty jeho pevněji. Obejmul jsem ho. Jeho tělo mi pod prsty klouzalo. Začínali jsme být oba dost zpocení. Jeho polibky se přesunuly na krk. Věděl jsem, co přijde, věděl jsem, co musí nastat. Ještě před tím, než to ale skutečně nastalo, mi zašeptal do ucha: "Miluju tě."

Bolelo to. Na straně krku jsem ucítil takovou bolest, která by se mohla rovnat tomu, když mě postřelili. To ale nebylo to nejhorší. Klesl jsem na Minha jako hadrový panák. Cítil jsem, jak ze mě vysává život. Jako by se najednou ze sauny zimní stadion. Chlad se mi rozléval tělem. Začal jsem se klepat. Hlavou mi proletěla snad každá situace v mém životě. Jak jsem jednou sestře rozbil její oblíbenou hračku, jak jsem poprvé zkusil cigaretu. Jak jsem si prošel poprvé rozchodem, jak jsem nastoupil na vysokou... najednou jsem viděl strach v očích rodičů, když byla sestra nezvěstná. Viděl jsem své nekonečné slzy na tváři v odrazu v zrcadle, když jsme zjistili, že byla zavražděna. Viděl jsem první moment, kdy jsem si všiml Minha.

"Felixi?" ozývalo se jakoby z dálky. "Felixi?" ozývalo se už trochu blíž.

Otevřel jsem oči.

Všechno bylo rozmazané. Ucítil jsem ale Minhovu ruku před svými ústy. Z předloktí mu kapala krev. Opatrně jsem otevřel ústa.

Panenky se mi obrátily vzad. Všechno kolem mě svištělo takovou rychlostí, jako bych byl na horské dráze. Tělo mi začalo vibrovat. Najednou jsem ale začal cítit i bolest. Bolest, která ovládla každý milimetr čtvereční mého těla. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká jeho teplá krev.

Nevěděl jsem, jestli jsem v bezvědomí, naživu nebo mrtvý. Je tohle peklo? napadlo mě.

Pak už jsem si nemyslel vůbec nic. Neviděl vůbec nic. Necítil vůbec nic.