Up all night (minlix)

kapitola 20

"Hej!"

Temnota...

"Hej!" zaslechl jsem již trochu zřetelněji.

Z temnoty se stala šeď. Začínal jsem ostřit. Odhadl jsem strop. Nebo to byla podlaha? Vznáším se snad?

"Hej! Koukej vstát nebo tě proplesknu!" zaslechl jsem nyní už téměř dokonale. Hlas to byl cizí. Moje zmatenost dosáhla maxima.

"V klidu, ať se ti nezamotá hlava!" okřikl mě onen neznámý hlas, když jsem se zprudka posadil. Skutečně... hlava se mi zamotala.

"Kde to jsem?" zeptal jsem se. Když se mi obraz opět rozostřil, rozhlédl jsem se kolem. Pokoj vypadal přesně jako ten můj, ale můj nebyl. Vedle postele, na které jsem byl, seděl na židli vysoký štíhlý chlapík s lišáckým úsměvem. Znal jsem ho, byl z mé skupiny. Bylo vidět, že se mi vysmívá.

"Jsi u mě v pokoji. Seděl jsem na chodbě, když jsi vyšel z výtahu a zřítil jsi se na zem. Kolem pasu jsi měl omotanej ručník, kterej ti málem spadnul. Jsem rád, že jen málem. Nechtěl bych být svědkem něčeho tak traumatizujícího," vysmíval se mi. "Hlídal jsem, aby nás nikdo neviděl. Samozřejmě kamery něco nejspíš zachytily, ale spals tu jak pařez už dvě hodiny a pořád nikdo nepřišel, takže to buď nikdo nezpozoroval, nebo je jim to ukradený. Spíš bych ale tipoval tu první možnost, takže až se vzchopíš, radši se rychle spakuješ a odejdeš, než to začne být podezřelý."

Zkoumavě jsem se na muže zahleděl. To, co mi vyprávěl, znělo absurdně. Jak jsem mohl být tak neopatrný? A proč mě Minho nějak nehlídal?

"Proč jsi mi pomohl?" zeptal jsem se svého zachránce.

Tázaný jsem pokrčil rameny a opět se usmál. "Nevím, bylo mi tě prostě jen líto. V týhle díře je šílená nuda." Vstal ze židle a podal mi sklenici s rudou tekutinou.

"Na, napij se. Udělá se ti líp."

Svět kolem jako by se oddálil o desítky metrů. Můj zrak zaostřil jen a pouze na krev ve sklenici. Pocit žízně mě udeřil jako ohromný kopanec do břicha. Začal jsem těžce dýchat. O zuby, které mi najednou zaplnily ústa, jsem si pořezal jazyk. Touha, jaká mě rázem ovládla, byla naprosto odzbrojující.

"Dej to pryč..." chrčel jsem. Hlava se mi mínila rozletět. Kdybych byl radši zase postřelenej...

"Divně projevuješ vděčnost," zamumlal muž a stáhl ruku se sklenicí zase k sobě. "No nic no... tak asi jdi."

"Promiň," řekl jsem a vratce jsem se postavil na nohy. Žízeň se zdála být každou vteřinou horší, ale nemohl jsem na sobě nechat nic moc znát. Nebo... bylo mi jasné, že toho na mně musí být znát hodně, ale nemohl jsem dopustit, aby si to tento muž spojil s žízní.

"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se muž a zdálo se, že ho moje omluva uspokojila.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli je vhodné mu říkat své jméno, ale neviděl jsem důvod, který by mi v tom bránil. "Felix," řekl jsem nakonec a podal jsem mu ruku.

"Wooyoung," představil se mi a ruku přijal.

-

Stál jsem pod sprchou. Stejně jako včera. Dnes jsem ale tomu, kým jsem byl den předtím, vzdáleněji než bych si dovedl představit. Jsem upír, došlo mi najednou. Žízeň se zdála být tak spalující, že jsem měl pocit, že každou chvílí musím zemřít.

Od Wooyounga jsem odešel rovnou k sobě do pokoje. Dostali jsme pak ale všichni zprávu, že v sedm večer máme být nachystaní a oblečení v oblecích, které nám donesli na postel. Byl jsem ještě celý upocený ze sauny a sprcha se zdála být i příjemným vyplněním času.

Zkoušel jsem, zda voda nepomůže tu hrůznou chuť po krvi zahnat. Bez výsledku.

-

"Pan Kim." Pracovník v černém obleku opět vyšel na chodbu a zavolal si dalšího kandidáta. Oslovený se zvedl z lavice a mlčky pracovníka následoval. Cítil jsem, jak se mi potí dlaně. Kravata mě hrozně škrtila, nemohl jsem dýchat. Nemohl jsem nic. Jen čekat. Nenáviděl jsem se. Tak strašně jsem se nenáviděl, ale už jsem toužil, aby ten debil v černém obleku řekl moje jméno. Chtěl jsem dovnitř a už konečně...

"Pan Lee," zaslechl jsem jakoby zdálky. Probral jsem se z transu. Nic se mi nezdálo skutečné. V hlavě jsem měl pouze tu strašlivou potřebu se už konečně napít.

Napít... napít.

V duchu jsem se musel hlídat, abych neběžel. Zuby už se mi zařezávaly i do dásně.

Následoval jsem pracovníka. Za těžkými dveřmi se nacházela zvláštní místnost. Připadal jsem si jako ve výslechové místnosti.

"Za tímto zrcadlem se nachází obecenstvo," pronesl pracovník nezúčastněným hlasem. "Můžete se pustil do práce," pronesl a přistoupil ke stolu uprostřed místnosti. Chopil se bílé plachty a stáhl ji. Na stole leželo tělo. Cítil jsem, jak se mi rozbušelo srdce.

Pracovník na mě pokývl a zmizel.

Polkl jsem. Opatrně jsem přistoupil k tělu na stole. Byl to muž. Nemohlo mu být o moc víc než mně. Polkl jsem znovu.

Najednou jsem zamrzl. Ten muž dýchal.

Vzhlédl jsem k zrcadlu. Věděl jsem, že mě někdo pozoruje, ale bylo mi to jedno. Díval jsem se na sebe. Na svoji tvář. Už jsem nebyl člověk. Ale lidskost ve mně stále byla. A já se ji teď rozhodl vyhnat.

Cítil jsem slzu na své tváři, nechal jsem ji volně stékat.

"Omlouvám se," zašeptal jsem a zavřel jsem muži vykulené oči. Očividně byl zdrogovaný. Natočil jsem jeho hlavu tak, aby se mi obnažil jeho krk. Zavřel jsem oči a plně jsem se odevzdat té nekontrolovatelné žízni.

-

Ticho prý léčí.

Já se ale mínil zbláznit. Ležel jsem se svém pokoji s pohledem upřeným kamsi do stropu. Furt jsem to viděl... všude krev... a já...

"Hele? Jsi tam?"

Byl to Wooyoung. Po zkoušce nás přemístili. Z našeho týmu jsem to byl jen já a právě Wooyoung. Upřímně jsem z toho byl pořád zmatený.

"Jo," hlesl jsem a šel jsem otevřít. Byli jsme v jiné budově. Netušil jsem kde, ani jestli je tu někde i Minho. Mohl jsem se ale nerušeně bavit s Wooyungem a nikde jsme neviděli kamery ani nic tomu podobného.

Když jsem otevřel, Wooyoung ihned vpadl dovnitř a sedl si na postel.

"Ty dveře vzadu v chodbě jsou taky zamčený. Vypadá to, že budeme mít asi kousky tohodle super baráku rozdělený na dvojice nebo tak něco."

"Asi jo. Furt bych ale ocenil nějaký vysvětlení." Posadil jsem se do křesla. "Proč si myslíš, že si nás vybrali?"

"Jo tak to netuším. Pan Hwang si ale prej vybírá podle dost zvláštních kritérií." Wooyung si bez ostychu lehl do mé postele. Nechápal jsem, jak může být na místě jako je toto tak strašně uvolněný. Záviděl jsem mu. Chtěl jsem být bezstarostný jako on.

"Hele, co bys řekl, kdyby..."

"Pan Lee?" ozvalo se ode dveří. Vyskočil jsem z křesla.

"To jsem já," řekl jsem a pohleděl jsem na muže, který se zjevil v mém pokoji. Byl to ten samý muž, který nás odváděl na zkoušku. Ten v tmavém obleku.

"Pan Hwang by si s vámi přál pohovořit. Hned."