První pohled (hyunlix)

25

Hyunjin pov.

Byl jsem v jeho obětí dlouho ale moc se mi líbila jeho přítomnost. Ani jsem si toho nevšiml ale usl jsem. Ráno jsem se vzbudil u Felixe v obětí. On ale už dlouho nespal. Díval se na mě a u toho hladil. "Dobré ráno" řekl jsem rozespalým hlasem "Dobré ráno" řekl Felix a dal mi pusu na čelo. "Kolik je hodin?" "yyyyyy je devět" "DEVĚT?!!! NESTÍHÁ DO ŠKOLY!!!!" rychle jsem se zvedl a začal jsem vyšilovat "V klidu lásko však je sobota" začal se smát Felix a Hyunjin málem chytl záchvat. "Bože Lixi víš jak jsem se lekl?!" "Promiň jen...nevím fakt promiň" "Tohle už mi nedělej prosím" lehl jsem si zpátky k němu "Slibuju" řekl Felix a dal mi pusu. Po pár minutách jsem znova usl. 

Když jsem se vzbudil tak jsem se rozhlédl okolo sebe a neviděl vůbec nic. Musel jsem si rozetřít oči abych zjistil že jsem v pokoji sám. Lekl jsem se a rychle jsem se posadil. Chtěl jsem se rozeběhnout hledat Felixe ale když jsem se postavil tak se mi udělalo špatně a začal jsem padat.  Ale někdo mě chytil. "Bože Hyunjine co to vyvádíš běž si lehnout" podíval jsem se na Felixe ve kterém jsem viděl strach. Chtěl jsem se omluvit ale začal jsem vidět rozmazaně a upadl jsem do tmy. Slyšel jsem jak na mě někdo řve že ho nemám opouštět ale to už jsem moc nevnímal a pak už bylo ticho a tma

Felix pov.

Hyunjin usl a já nevěděl co dělat a tak jsem si začal balit věci protože za chvíli by mě měli pustit domů. Slyšel jsem jak se někdo probouzí a tak jsem se otočil a než jsem se stačil nějak vzpamatovat tak Hyunjin padal na zem. Stihl jsem ho jen tak tak chytit. "Bože Hyunjine co to vyvádíš běž si lehnout" řekl jsem a chtěl jsem ho pustit ale všiml jsem si že ztrácí vědomí. "H-hyunjine? C-co se dějě? N-neopouštěj mě!!! P-prosím" začal jsem brečet a rychle zavolal sestřičky a doktora. Ti rychle přiběhli a poslali mě ven. Sedl jsem si a začal vyšilovat. Zaolal jsem Minhovi aby přišel a ten tu byl asi tak za 5 minut. Nemá to daleko. "Co se stalo?!" "H-hyunjin z-ztratil vědomí v-v mých ru-kách" Dořekl jsem to a začal jsem hrozně moc brečet. Minho mě objal a začal mě uklidňovat. 

Po asi hodině co jsme byli s Minhem v čekárně přišel doktor a uklonil se "Pane Lee, Váš přítel bude v pořádku ale.." "C-co a-ale" "Ale obávám se že tady nějakou dobu pobude. Je v kómatu ale klidně za ním můžete jít. Jen vás chci upozornit že na tom není moc dobře" nahrnuli se mi slzy do očí "A c-co se mu s-stalo?" "To zatím nevíme omlouvám se" uklonil se a odešel. Rychle jsem běžel do pokoje kde ležel a když jsem k němu přišel tak jsem se zhroutil na zem a začal brečet. Minho za chvíli přiběhl také a pomalu ke mě přišel "Felixi bude v pořádku. Věř mi. On je silný a kvůli tebe bude bojovat ještě víc. Teď mi prosím vysvětli proč ten doktor řekl Váš přítel" Snažil jsem se vzpamatovat a postavit se ale když jsem se postavil tak jsem zase spadl. Minho mě stihl chytit a tak mi přinesl židli abych si mohl sednout. "Děku-ju" řekl jsem potichu a snažil hluboce dýchat. Když jsem se uklidnil tak jsem začal mluvit "Řekl přítel protože spolu chodíme. Přiznal se mi když jsem byl čerstvě v nemocnici" sklopil jsem hlavu a čekal něco ve stylu takže ty si gay? Ty špíno ale opak byl pravdou. Minho mě pevně objal a začal pískat jak malí dítě když dostane lízátko. "já to věděl! Věděl jsem že se dáte do hromady!" začal poskakovat a jásat. Nevěřícně jsem se na něho koukal a když si všiml mého výrazu tak se zastavil a radši si sedl "Hehe trochu jsem se neudržel" "Takže ty se nezlobíš?" "A měl bych?" "YYYY asi nechápeš že tvůj nejlepší kamarád chodí s KLUKEM" "YYYYYY a?" A? Však jsem gay" "YYYY to mi došlo? A co s tím?" "Ty nejsi homofob?" "Jak bych mohl když sám chodím s klukem?" "Počkat cože?! A Jak se jmenuje?" "A jooo já ti to neřekl. No jmenuje se Jisung nebo-li Han a chodím s ním asi už rok" "A já to nevím?! Za trest mě musíš seznámit" "Není problém"

Ani jsem si nevšiml a byla tma a mě už vyhazovali z nemocnice že musím domů "A-ale co když se probudí a já tam nebudu? Nemohu tu zůstat?" "Pane Lee je nám líto ale bohužel tady nemůžete být. Kdyby něco tak vám zavoláme" "A proč tu nemohu být s ním on tu semnou mohl být a já sním ne?" "HHHHH Pane Lee nechtěl jsem vám to říkat takhle ale když jinak nedáte...Pana hwnga budeme v noci operovat a vy tady s ním být nemůžete tak je nám líto" "P-pane doktore p-prosím, já domu n-nechci" "A mohu se zeptat proč" "Mám to doma složitý, prosím" "Pane Lee já vám nevím musel by jste spát tady v čekárně a pak by vás někdo musel odnést k němu a já nevím-" "Klidně mě vzbuďte jen nechci domů" "Hhhhh tak fajn máte ještě chvíli čas být s ním a až vám řeknu tak se prosím přesuňte do čekárny" "D-dobře děkuji vám moc" tak tohle mi vyšlo. Pousmál jsem se a běžel jsem k Hyunjinovi 

Pořád tam jen ležel a byl jak stěna. Přišel jsem k němu a pohladil jsem ho po vlasech. Povzdechl jsem si a políbil  jsem ho na rty. Potom jsem si sedl, vzal jsem si jeho studené ruce do mých ruk a hladil. Pořád jsem nechápal proč to udělal kvůli mě. Bylo mi ho líto. Byl jsem s ním tam celou dobu než přišel pan doktor že je čas odejít. Byl jsem v čekárně už pěkně dlouho a furt tam něco dělali. Byl jsem nervózní až na prdeli. Najednou se otevřeli dveře a šli s Hyunjinem do pokoje. Chtěl jsem jít za nimi ale doktor mě zastavil. " Pane Lee, pan Hyunjin bude v pořádku ale potřebuje hodně odpočinku a proto vás žádám aby jste byli s ním celou dobu a hlídali ho. Napíšeme vám omluvenku do školy oboum dvoum" "Jistě budu ho hlídat jako oko v hlavě, mohl bych jít za ním?" "Jistě" rozběhl jsem se do pokoje kde už ležel Hyunjin

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Po dlouhé době je tady další kapitola, nejsem teď doma takže teď nebudou vycházet kapitoly ale když budu mít možnost vydat tak se budu snažit slibuju. Doufám že máte pěkně a zatím paaaa