Magická aura: Královna

Kapitola 1

   Zezadu ji popadla ruka v kožené rukavici a tlumila její výkřiky. Potom ucítila vůni čerstvě natrhaných ostružin a upadla do bezvědomí. 

   Když se Veronica probrala, seděla na zemi v lese neznámo kde. Pokusila se pohnout, ale byla svázaná něčím fialovým na pohled tekutým, ale pekelně pevným. Sledovala to zvláštní pouto, které měla na nohou, rukou a okolo pasu, kde byla připoutaná ke stromu. Drobně zářilo
a pomalu proudilo dokola okolo nohou Veronicy.

   Pak se plně vzpamatovala z té zvláštní ostružinové vůně, která na ni působila jako droga. Zvedla oči a uviděla osobu v maskáčovém plášti s kápí na hlavě. Křikla na ni: "Hej!"

   V tu chvíli se osoba otočila a zpod pláště vyletěla ruka se stejnou zvláštní hmotou, jakou  byla Veronica spoutána. Ruka opsala drobný půlkruh a vzduch mezi Veronicou a osobou se zavlnil, mírně se zbarvil do tmavé fialové a zavoněl ostružinami.

   V ten moment měla najednou přes ústa tu samou hmotu, která jí poutala tělo. Snažila se dál křičet, ale bylo slyšet pouze neurčité mumlání, jako by měla roubík. Ona ho totiž měla! 
S nasazením všech sil se snažila křičet ještě víc, ale nedosáhla ničeho. 

   Osoba vstala a pomalu přešla k umlčené Veronice. Přiklekla k ní a přiložila si prst k ústům vydávajícím zvuk hadů. Ten, který se "říká" dětem, když se po nich chce, aby byly zticha. 

  "Shhh...," zaznělo temné zasyčení z kápě. Veronicu to ale vůbec neuklidnilo. Naopak se začala
v poutech zmítat a z očí jí bezděčně začaly téct slzy. 

   Osoba si sundala kápi. Byla to žena. Mohlo jí být kolem dvaceti. Měla hnědé vlasy spletené do dvou zapletených copů vzadu svázaných do zvláštního drdolu tak, aby nepřekážely. Veronica na sobě cítila pohled jejích tmavě zelených očí. Měla mírně opálenou pokožku a úzké růžové rty. Kdyby proběhlo tohle setkání za jiných okolností, řekla by o ní, že je i hezká. Ale v tu chvíli pro ni byla nejhorším a nejodpornějším monstrem na světě. 

   "Poslouchej, já ti nic neudělám. Jasný?" promluvila žena příjemným, leč pevným hlasem generála. "Teď ti sundám ten roubík a ty nebudeš křičet, ano?" Vyděšená Veronica rychle
a trhaně zakývala hlavou. Ruka té neznámé se opět obalila tou divnou hmotou a ona s ní pohnula stejným pohybem, ale v opačném směru. V tu ránu roubík zmizel. Stejně tak zmizel fialový záblesk v zelených očích.

   Ubohá Veronica se nezmohla ani na slovo. Místo toho se rozplakala. Slzy jí tekly po tváři
a smáčely její řasy, rty, ze kterých slzy těžce stékaly a padaly na její hruď a zem. Zelené oči neznámé únoskyně se také zalily slzami. Rychle něčím přeřezala pouta na rukou a okolo pasu. Vzala ji do náruče a začala ji konejšit.

   Proč? Proč ji unesla a teď dělá tohle? Je to snad nějaká hra? Udělala snad to samé s jejím bratrem Michaelem? Veronica měla tolik otázek, ale jediné, co dokázala, bylo sedět, objímat tu ženu a vzlykat a vzlykat a vzlykat. Neviděla ale, že tváře únoskyně také pomalu a tiše smáčí slzy.

   A tak tam jen seděly v objetí a obě brečely vlastně ani nevědíce proč.