Magická aura: Královna

Kapitola 15

   Tak, jak rychle Chantalle usnula, se i probudila. Nebo tak se jí to alespoň zdálo. Nemohla spát
a pozorovala měsíční světlo, které do místnosti proudilo otevřeným oknem. Svraštila obočí, když si uvědomila, že ho neotevírala. Zřejmě to byla jen některá ze služebných.

   Služebné pořád okolo ní  poskakovaly a všechnu práci, i jen složení vlastního oblečení, dělaly za ní. Cítila se jako pod drobnohledem a začínalo jí to celkem vadit.

   Přetočila se na druhý bok a do hlavy se jí nahrnuly myšlenky, které před tím tak pracně vyháněla. Pořád musela myslet na hádku s Liamem a myšlenky jí nedaly odpočinout. Ještě několikrát se převalila z boku na bok a pak už to nevydržela.

   Vstala z postele a potichu kráčela ke dveřím. Začala je otevírat a vroucně doufala, že nevrznou a nevzbudí pozornost někoho ze strážných či služebných. Opatrně vyklouzla na chodbu a vydala se směrem, kudy viděla jít mladé princezny Eminor a Margaret. Doufala, že mají pokoje ve stejných místech jako jejich bratr. 

   Měsíční svit osvětloval dlouhé zámecké chodby a Chantalle tak viděla na své kroky. Najednou měsíc zašel a byla tma. Princezna znejistěla na své cestě, tak vyvolala svou auru a vytvořila z ní malou kuličku, která svítila jako malá žárovička a teď před ní tiše klouzala vzduchem. Znovu vykročila, ale téměř okamžitě se zarazila. Světýlko skryla do dlaně a přitiskla se ke zdi.

   Zaslechla totiž dva hlasy. Mužský a ženský. Žena se mírně chichotala a v jejím hlase bylo slyšet jiskřičku, jakou má v sobě člověk, když mluví s někým, jehož společnost oceňuje. Mužský hlas mluvil chladně a z jeho hlasu bylo poznat, že ženu nemá zrovna v oblibě. 

   Pár chvil trvalo, než si Chantalle uvědomila, o koho se jedná. Mužský hlas poznala téměř okamžitě, jelikož jí byl důvěrně známý. Byl to Liam. Ženu podle hlasu nepoznala, ale když Liam tiše  ženu oslovil hraběnko, hned byla doma. Zamračila se a trochu začala litovat, že vůbec vyšla ze své komnaty. Chvíli jen nezávisle hovořili a většinu z jejich hovoru nepochytila. Pak ale začala mluvit jen hraběnka a Chantalle ji zřetelně slyšela. 

„Liame, jsi si vědom, že s tou tvojí princeznou být nemůžeš, že? Takový je zákon." Žádná odpověď. Ačkoliv neviděla, co se děje za rohem, byla si poměrně jista, že hraběnka stojí u prince blíž, než by bylo vhodné. V očích se jí začala objevovat nenávist a zloba. 

   Mezitím za rohem, přesně jak Chantalle předpokládala, stála hraběnka a pomalými kroky přistupovala k princi blíž a blíž. Ten už neměl kam ustupovat, protože měl za sebou zeď. Hraběnka teď nic neříkala. Tiše se mu opřela o ramena a hruď. Vzala do rukou klopy jeho kabátu a než se stačil vzpamatovat,  prudce jej naklonila k sobě a na rty mu vtiskla polibek. Dlouhý, plný nenávisti vůči talviské princezně Chantalle. 

  Přesně v ten moment, kdy se tak podivně líbali, vystoupila Chantalle zpoza rohu. Zděsila se toho, co viděla. Liam se okamžitě odtrhnul od hraběnky a odstrčil ji stranou. Vykročil směrem ke své milé, ale ta kvapně o krok ustoupila. Do očí se jí hrnuly slzy a ona pomalu ustupovala dozadu. 

„Chantalle, prosím počkej, já ti to vysvětlím," natahoval k ní zoufale ruku. Ona ale kroutila hlavou a po tvářích se jí řinuly slzy. 

„Jak jsi mohl!" vykřikla na něj a teď se nepokrytě dala do pláče. Obrátila se a běžela chodbou pryč. Pryč od prince, hraběnky, od její nové práce. Běžela tak rychle a se slzami v očích, že si ani nevšimla tenoučké čáry ze zlaté aury, která se tetelila nad podlahou. Jakmile jí proběhla, zmizela. 

   Liam neváhal a rozběhl se za Chantalle. Její stopu neztratil až do doby, kdy vyběhla do zahrady. Pak už nevěděl, kam běžela.  

   Chantalle běžela bosa po drobných kamínkách. K její smůle si nevšimla postavy v černém plášti, která ji bezhlučně následovala. 

   Zastavila se a těžce dýchala. Hleděla před sebe, v uších jí hučelo a zvonilo. Pak ji něco pevně spoutalo. Znenadání ze tmy vystřelilo něco neviditelného a pevně ji to svazovalo. Stihla krátce vykřiknout a hned potom ji umlčel též neviditelný roubík.

   Zápasila vší silou s neznámou mocí. Házela sebou, ale neviditelné provazy nepovolovaly. Utříbila si v rychlosti myšlenky. S největší pravděpodobností ji poutala něčí aura, ačkoliv ji neviděla. Vzpomněla si na své lekce, které jí dávala Invicta. Učila ji rozpustit pouta utvořená aurou. Tahle pouta byla silnější než ta, na kterých se kouzlo učila. Musela to ale zkusit, jelikož to byla její jediná naděje. 

   Zavřela oči a soustředila se na energii okolo sebe. Našla v sobě strach a vztek, dost silné emoce na to, aby její moc dosáhla potřebných rozměrů na rozpuštění. Její aura se najednou rozzářila
a zalila prostor, ve kterém stála, stříbrných světlem. Pouta téměř okamžitě povolily a Chantalle se rozběhla pryč. 

   Ohlédla se za sebe, a to byla chyba. Osoba v kápi vyslala tlakovou vlnu aury a zasáhla ji v plné míře. Ztratila rovnováhu, upadla na zem, uhodila se do hlavy a upadla do bezvědomí.

°°°°°°°°  

   Liam spatřil stříbrné světlo. Aura, která mu byla dobře známá.

„Chantalle!" vykřikl do noční tmy. Odpověď nedostal, a tak se kvapem rozběhl k místu, kde stříbrný záblesk spatřil. 

   Mezitím se osoba v plášti, která uslyšela jeho volání, vytratila stejně záhadně, jako se objevila. 

   Liam zahnul za roh pěstěného živého plotu. Když spatřil Chantalle, jak leží na zemi, rozběhl se
k ní ještě rychleji. 

   Kvapně si k ní klekl, vzal ji do náruče a obrátil její tvář ke své. Rychle zkontroloval její tep. Žila! Díky Bohu!  Pomyslel si Liam. Když jí však podepřel rukou hlavu, objevil zranění na temeni hlavy, které silně krvácelo. 

   Bylo jasné, že na Theou už není v bezpečí. Rychle si rozmyslel, kam ji vezme. Odpověď našel téměř okamžitě.

   Opsal rukou ve vzduchu kruh. Jeho zlatá aura zazářila a vytvořila portál. Rukou mávnul směrem k sobě a portál je ve vteřině oba pohltil.