Magická aura: Královna

Kapitola 11

   Melinu probraly sluneční paprsky dopadající na její tvář. Otevřela oči a zazívala. Místo toho, aby vstala, zůstala ležet.  Hlavou se jí honily myšlenky jedna za druhou. Ačkoliv již mnohokrát byla
v Aitu, nikdy neměla tu příležitost, aby se podívala do zámku. Jistě, Liam jí hodně vyprávěl, když s nimi ještě nebyla Chantalle. Líčil jí, jak vypadají nádherné sály se zdobenými ornamenty, jak se dlouhé chodby táhnou ze severního až do jižního křídla a jak zahrady překypují životem. Přesto nikdy nepřestala toužit po pohledu na nádherný a legendární zámek.

   Vyklonila se přes okraj postele a tiše zašeptala: "Chantalle, jsi vzhůru?"

   Nic.

   Tak potichu vstala, přehodila přes sebe tenkou deku a vyšla ven do ranního slunce. K jejímu překvapení nebyla jediná, kdo zjevně nemohl spát déle, než panovala tma.

   Scatch hleděla do dálky na právě probuzené ranní slunce. Lehký vánek jí shrnoval její rudé, kučeravé vlasy z obličeje. 

   Melina se k ní v tichosti přidala. Takhle to s ní vždy dělávala ona. 

   Svoje rodiče nikdy nepoznala, protože její otec zemřel ještě před tím, než se narodila, a její matka zemřela, když jí byly tři. Někteří lidé jí i po těch letech přáli upřímnou soustrast, někteří ji celá ta léta litovali. Melina ale svůj osud přijala již před lety a smířila se s ním. Každou překážku brala jako cíl a konec každé cesty jako začátek nové. 

   Když jí zemřela matka, mladá vdova v jejich sousedství tou dobou sloužila na Theou. Vzala si malou Melinu k sobě do péče, a občas ji dokonce i vodila na zámek samotný. Byla ale celý den zavřená v jedné světnici s ostatními služebnými. Jednou ale vdově utekla a dostala se až ven do zahrad. Tam ji za límec chytila jakási osoba. Když se Melina otočila, zjistila, že je to mladá žena. Na sobě měla černý válečný oděv, takový, jaký nosili ti nejstatečnější válečníci, na opasku měla dlouhou dýku a nůž, rudé, kučeravé vlasy a z černých stínů zářily zelené oči. 

   Pak tam přiběhla vdova a moc se té ženě omlouvala, i když Melina ani nevěděla za co. Pak ani nevěděla jak, ale ocitla se u té ženy doma. Byla smutná, že musela hodnou paní, která bydlela vedle jejího starého domu opustit, a jet někam jinam. Často kvůli tomu i trucovala. 

   Jednou takhle seděla opřená o strom a hrála si s listím na zemi. Když zahlédla ženu, které všichni říkali Scatch, schovala se za strom. Scatch si jen potichu přisedla na opačnou stranu a nic neříkala. Takhle to udělala pokaždé, když bylo Melině smutno nebo trucovala. 

   "Děje se něco?" pronikl do jejích myšlenek známý hlas. Byla to Scatch a vypadala ustaraně. Melina se jen pousmála: "Jsem v pohodě, jen pár vzpomínek." Scatch pokývala hlavou. I ona tu mnoho zažila. 

   Po chvíli dalšího ticha Scatch promluvila. "Bude tě potřebovat," nemusela ani dodávat, o kom je řeč. 

   "Já vím," přikývla Melina. Scatch se usmála. Věděla, že se na svou učeňku může dokonale spolehnut. 

  Sehnula se a zvedla ze země modré pírko. Chvíli se na něj dívala a pak zajiskřila její rudá aura
a obalila pírko. To nabralo neurčité formy a zvětšovalo se. Najednou místo pírka v ruce držela modrý, elegantní kabát. 

   "Jsi na řadě," prohlásila s výzvou v hlase. Melina se na ni usmála vítězným úsměvem. Zavřela oči a viděla přesně to, co chce. Dlouhé černé kalhoty a černé body. Takové, jaké holky nosí
v Chantallině světě.  Vnímala oranžový záblesk své aury a v rukou jí náhle ležela úhledně složená hromádka.