Magická aura: Královna

Kapitola 16

   Po kamenném mostě vedoucím nad vodou cválal bílý kůň a za jeho jezdcem vlál černý plášť. Kůň s jezdcem procválal branou zámku připomínajícího hrad.

   Stěny měl zámek vysoké a tyčily se nad řekou tekoucí okolo. Nádvoří bylo tmavé a úzké. Jediné světlo poskytovaly dvě louče, které plápolaly vedle vchodových dveří.

   Jezdec zastavil několik metrů od dveří.

    Sesednul z koně a rozešel se k loučemi osvětleným dveřím. Ty se samy jako zázrakem otevřely, jako by ho již čekaly.

    Kráčel temnými chodbami a zahýbal do dalších a dalších chodeb. Podle toho, jak se v zámku orientoval bylo jasné, že zde strávil mnoho času. Konečně začal zpomalovat v chůzi až došel
k posledním dveřím které se před ním otevřely.

    Vešel dovnitř a zůstal stát. Komnata byla nádherně zařízená, přesto vyzařovala temnou energii, která zde podle všeho přebývala. Za okny byla tma a jediné světlo ozařující prostor bylo pár loučí a několik svící. I přes malé množství svítidel bylo dobře vidět.

   Malý konferenční stolek stojící na jelením paroží a podobná křesla postavená okolo byla jedním z několika kusů nábytku, který se v komnatě nacházel. V jednom z křesel seděla ženská osoba. Elegantně vstala a přešla k jezdci stojícímu u dveří.

   Kráčela tak lehce a tiše, že se zdálo, že nohama ani nestojí na zemi, ale vznáší se nad podlahou. Na sobě měla jednoduché černé šaty a dlouhou vlečkou. Barva šatů byla naprostým opakem barvy ženiny kůže. Kůži měla velmi světlou, téměř bílou. Úzké rty a malý nos připomínaly dětskou tvář, ale oči říkaly přesný opak. Byly šedomodré, chladné a kruté. Jejich pohled bodal jako dýka, která byla vnikla přímo do srdce. Světlé blond vlasy jí padaly lehce na ramena, nyní však byly zapletené do drdolu.

   Měla dlouhé prsty, které jí na pravé ruce prodlužovaly černé kovové drápy. Dotyk jejích rukou byl ledový stejně jako její pohled. Celému jejímu vzhledu dominovala velká koruna s černými drahými kameny.

   Pravou rukou strhla jezdci kápi z hlavy. Její rty se zkřivily ve zlém úšklebku, když spatřila jezdcovu tvář. V jejích očích se probudilo cosi temného a psychopaticky a krátce se zasmála.

   „Nech mě hádat!" zvedla ruku ještě před tím, než stačil jezdec něco říct, „je tady? Že? Naše královna!" Její ledový smích zaplnil celou místnost. Jezdec jen tiše stál a nehnul ani brvou.

   „Proč jsi přijel? Aha? To že naše mladá společnice již dorazila, vím dávno. A ty také," přistoupila k němu tak blízko, že slyšela jeho dech, „tak proč jsi jen přišel?" Jezdec opět nic neříkal.

   Dveře se otevřely a v nich stála blondýna. Její vlasy neměly stejný odstín jako její matky, nýbrž byly zlatavě blond. Oči chladně modré, postava štíhlá a pohyby decentní a elegantní. Na hlavě měla posazenou korunku. Menší černé kameny obklopovaly větší zelené safíry. Na sobě měla jednoduché černé šaty s peřím lemujícím kraj levého ramínka.

   „Co se děje, matko?" zeptala se nevinně. Potom spatřila jezdce. Rysy její tváře ztvrdly. Moc dobře toho muže znala. Bylo na ní poznat, že zatíná zuby, co to jde.

   „Hádám," promluvila znovu starší žena, „že mou dceru, slečnu Morsy, velmi dobře znáš. Nebo i na ni jsi zapomněl?" Jezdec opět zůstal mlčet. Morsyina matka cítila velkou změnu aurické energie a věděla, že tohle nemůže dopadnout dobře. Věnovala velmi nekompromisní pohled své dceři. Ta se nenechala odradit. Tentokrát už ne.

   „Matko, ty jsi mocná Hexia Ai'athány! Proč ho prostě nezabiješ? Teď a tady!" našeptávala Morsy tiše. Odpověď znala už teď, ale musela to alespoň zkusit.

   „Ven!" poručila Hexia se zaťatými zuby. Nejradši by ho zabila, jak jí radila dcera. Věděla ale, že by tím pobouřila každého živého tvora na této zemi.

   Morsy, pořád upínající zrak na jí dobře známého muže, pomalu vycouvala z místnosti
a zanechala za sebou jen kroky doznívající v dáli.

   Hexiina pozornost se opět v plné míře obrátila na jezdce. „Takže já, nebo ty? Hádám, že to jsi mi chtěl sdělit tvou nečekanou návštěvou."

   Poprvé za celou dobu se jezdec pohnul. Přikývl. Jeden koutek Hexiin úst se zvedl v mírném úsměvu.

   Napřáhla před sebe ruku, na které zazářila čistě černá aura. Zpod jezdcova černého pláště se vynořila jeho ruka. I na ní tančila aura. Ne černá, ale zlatá.

   Jejich zvrhlou královskou sázku stvrdili potřesením ruky.