Magická aura: Královna

Kapitola 18

    Aitský princ seděl na pečlivě upravené a pěstěné trávě v přilehlém zámeckém parku. Po tvářích mu tiše stékaly slzy. Ani se jim nebránil, ani je neutíral. Věděl, že si je zaslouží. Popravdě, Chantalle byla jediným člověkem, kterého kdy opravdu miloval. Nikdy ji nechtěl ztratit, opustit ani zradit. To všechno právě udělal. Nenáviděl hraběnku a nenáviděl hlavně sebe. Složil hlavu do dlaní a tiše se rozvzlykal.

   On má být budoucí král, když ani neví, jak si udržet věci v pořádku? Znovu ho zasáhl velmi dobře známý pocit. Zasáhla ho stejná myšlenka jako už tisíckrát předtím. I kdyby všechno vyšlo, kdyby se nestalo to, co se stalo, stejně by si Chantalle nemohl vzít. Oba byli následníci trůnu
 a v antské dohodě bylo přísně zakázáno, aby se mezi sebou brali následníci trůnů dvou zemí. Pro dobro a zachování třech zemí Antu.

   Zvedl se na nohy a vztekle kopnul do kamene ležícího na zemi. Nikdy se neprosil
o následnictví. Nikdy nechtěl vládnout ani nikomu poroučet. Uměl to jen díky tomu, že tak byl vychován. Jediné, co kdy chtěl, byla rodina. Šťastná matka jeho dětí. Nic víc.

   Ve víru myšlenek si nevšiml, že k němu zezadu přistupuje arcivévodova služebná Julia.

   „Princi?" zeptala se opatrně. Liam okamžitě zpozorněl. Rychle si utřel slzy, nasadil masku
s úsměvem a otočil se čelem k Julii. Ta na něj starostlivě hleděla. Znala prince již od počátku, kdy začala sloužit arcivévodovi, což už je dlouhá řádka let.

   Liam na ni hleděl a snažil se vypadat, že je v pořádku. Ale nebyl.

„Potřebujete něco, Vaše Výsosti?" promluvila opatrně Julia.

   Liam zakroutil hlavou: „Ne, díky, Julio. Běž pomoct Danielovi, určitě tě potřebuje." Julia se zběžně poklonila a vydala se zpět do zámku.

°°°°°°°°

   Závěsy v místnosti byly zatažené a jediné světlo byla zelená záře vydávaná aurou arcivévody. Pomalu stékala a odkapávala z konečků prstů a proudila do bezvědomé Chantalle. Vypadala tak sladce a nevinně. Ona totiž byla nevinná jako novorozeně. Daniela zaštípaly slzy v očích, když si uvědomil, že bude muset projít hroznými a traumatizujícími zážitky.

   Slzy mrkáním zahnal. Přerušil proud zelné aury a roztáhl závěsy v oknech. Věnoval ještě jeden ustaraný pohled spící princezně a vyšel na chodbu.

   Když vešel do rozlehlé zámecké jídelny, viděl, že u jednoho stolu sedí Liam. Hlavu měl složenou v dlaních. Když uslyšel zvuky kroků, zvedl ji. Postavil se a popošel pár kroků dopředu. Beze slov Daniela obejmul. Už nebrečel. Daniel svému dlouholetému příteli dobře rozuměl a věděl, že Liam chce udělat něco, co není dovoleno. A měl pravdu.

   Aitský princ odstoupil od arcivévody a gestem naznačil, aby si sedl. Když se oba posadili, každý na opačnou stranu stolu, Liam promluvil.

   „Chci se oženit." Jeho hlas zněl velmi pevně, přesvědčeně a nezlomně. Danielovy rysy tváře ztuhly. Věděl, že pokud se jeho kamarád někdy bude ženit, Chantalle bude nevěsta. Mělo to ale háček. Antskou dohodu.

„Já vím, že si ji vzít nesmím, ale já musím, Danieli. Já musím," Daniel kroutil hlavou.

„Šílíš, tohle nemůžeš a královský sňatek neutajíš." Opřel se do opěradla židle a zhluboka si povzdechl. Pak Liam vyslovil slova, která Daniela zasáhla jako dýka.

„A jestli otce nepřemluvím, tak se vzdám následnictví a trůnu." Daniel vytřeštil oči. Věděl, že jeho kamarád je ten nejlepší budoucí král a dokáže vládnout v míru a spravedlivě.

   „Liame, to nesmíš! Z toho bude obrovský problém!" Liam byl jediným aitským následníkem. Pokud by se vzdal trůnu, nebyl by nikdo další v pořadí do té doby, než by měla jedna z jeho sester syna. Ta představa, že by se dostal jeho nejlepší kamarád ve velkých potížích, Daniela vyděsila.

„Mluví z tebe únava," odbyl prince arcivévoda. V žádném případě ho nechtěl zradit, ale nemohl mu dovolit jít proti zákonu.

   Zvedl se ze židle. Měl ještě dnes nějakou práci. Zamířil z jídelny ven na potemnělé nádvoří. Vzduchem se znovu zatetelila zelená aura a zformovala se do kruhu. De'conte s jistotou vykročil a zmizel v kruhu. Kruh se za ním zavřel.