Pohled Jakuba
Píše mi Rej:
„Jakube..."
„?"
„Dominik on... se chce zase pořezat. Přijeď pls"
„Sedam do auta a jedu"
Kamo já nemám žádný čas ani na nahrávání, furt jenom jezdím za Dominikem.
Zazvoním a Rej otevře.
„Co tu děláš?" řekne udivený Dominik
„Furt pro tebe jezdím, ale když mi nezavoláš a já přijedu tak seš udivenej píčo"
„Dobrý nehádej se vole"
Šel jsem dovnitř a obejmul Dominika co nejpevněji. Nebránil se, prostě čekal. Nebrečeli jsme, ale zároveň jsme věděli, že ten druhý má v sobě výbuch emocí.
Konečně jsem Dominika pustil. Nic jsem neřekl, ale on prostě zakýval.
„Tak co?"
„Děkuju strašně moc. A děkuju i tobě Reji, že jsem na to nebyl sám"
„Nemáš zač. Kdykoliv mi napiš, zavolej"
„Víš čeho se nejvíc bojím?"
„Ne?"
„Že na to jednou budu sám. Že ty tu nebudeš navždy, abys mi furt pomáhal. Mám strach že nejsem natolik silný, abych to zvládnul sám"
„Dominiku. Dokud budu naživu, budu tu vždycky pro tebe, kdykoliv budeš potřebovat pomoct. Ostatně posledních pár dní ti to celkem dokazuju" pousměju se
Nik se díky bohu taky usměje. Najednou si všimne, že rukáv jeho mikiny je lehce vyhrnutý a hned ho zahrne a podívá se na mě. Ten výraz. Ten už asi nikdy nezapomenu.
Vzal jsem ho za tu ruku. Snažil se co nejvíc, abych ruku neotočil.
Vyhrnu mu rukáv a vidím to. Chce se mi brečet.
Podívám se na Dominika, a naše oči se setkají. Snažil jsem se zadržet slzy, ale nešlo to.
„Kdy? Proč jsi nezavolal?"
„V nemocnici"
„Seš normální?! Proč v nemocnici?"
„Nemohl jsem prostě. Už jsem na to neměl"
„A čím vůbec?"
„Skalpelem co tam ležel"
Měl jich tam tolik že jsem to ani nespočítal. Moje hlava byla plná myšlenek, proč jsem si toho nevšiml dřív. Proč jsem mu nedokázal líp pomoct. Nenávidim se fakt.
Pohled Reje
Přišel jsem do místnosti, kde zase brečeli.
„Umíte vy taky něco jinýho?"
Všimnul jsem si, že Jakub se neusmívá. A kurva.
"Jakube prom-"
„Reji?"
„No?"
„Dominik nep-"
Nik mu zakryl hubu rukou.
„Prosím ne. Až budu chtít, tak mu to řeknu"
„Jak myslíš. Ale měl by to vědět."
„Bude se tady taky někdo bavit semnou?"
„Reji..." začal Dominik
„Já se v té nemocnici pořezal"
Tohle byla věta, kterou jsem čekal ze všeho nejmíň.
Nikdy jsem nebrečel. Ale tohle pro mě bylo už moc.
„Niku prosím kdykoli mi to řekni prosím. Jsem tu abych ti pomohl."
„Děkuju"
