Pohled Dominika
Je ráno, a já se probudil. Zase. Zase musím žít další den. Je mi strašně psychicky špatně, ale já ani nevím proč. Počkám si půl hoďky než vstanu, snad to odejde.
Kurva už to byla skoro hodina, je to furt stejný. Už nevim co mám dělat, tak si intuitivně jdu pro žiletku do bundy. Snažím se ji v kapse nahmatat, ale nikde není. No jasně kurva, vždyť mi ji Jakub asi vzal včera.
„Co tu děláš?" ozve se zamnou najednou hlas
„Co Emm Dobrý ráno Reji"
„Tak ještě jednou, cos tu dělal?"
„Ale nic, jenom emmm hledám peněženku"
„Jo jasně, myslíš tu která leží za tebou na kuchyňském stole?"
„Ježiš já si jí vubec nevšiml"
„Tak jo, já si jdu ještě lehnout"
„Já asi taky"
Tak to bylo dost o fous. Ale pořád ještě nemám vyřešenou tu věc. Vzal bych si nůž, ale to by byl moc velký rachot a Rej by to zjistil. Už jsem byl fakt zoufalý, až jsem si na něco vzpomněl. Zapalovač.
Vzal jsem si ho do ruky, ale ještě jsem chvíli přemýšlel. Myslím, že jsem měl i strach. Strach z neznáma, kdy jsem nevěděl jaké to bude. Ale co už, nemám co ztratit.
Škrtnul jsem jednou. Podruhé. Potřetí. Co je s tím zapalovačem?
Teprve teď mě napadlo se na něj podívat. Je prázdnej. A to jsem si myslel že se zkurvilo všechno co mohlo.
Pohled Jakuba
Zastavil jsem u Reje před domem a zazvonil. V zápětí se otevřely dveře.
„ehm čau?"
„Ahoj Niku"
„Proč tu seš?"
„Jentak jsem přišel abych checknul jak ti je"
„Je mi dobře. Čau ahoj"
Chtěl zavřít dveře.
„Počkej. Pustíš mě dovnitř?"
„Tak jo"
„Rej spí?"
„Co já vim asi?"
„Niku?"
„No"
„Děje se něco?"
„ ... "
„Haló?"
„Euh nevim co jak ti to říct hlavně bys to asi nepochopil"
„Domi je jedno jestli to pochopím nebo ne, ale ty potřebuješ aby tě někdo vyslechl"
„No jak myslíš, ale když budu mlít hovna tak řekni"
„Neboj"
Vzal jsem ho za ruku (no homo) a šel si s ním sednout na sedačku.
. . .
„Takže tak nějak no"
„Nebudu ti lhát Niku, asi to nemůžu pochopit, protože jsem si to nezažil. Ale budu se snažit tě podporovat a pomoct ti aby ti bylo líp co nejdřív."
„Děkuju Kubo"
Chtěl jsem ho obejmout, ale on se přiblížil ke mně, roztáhl ruce a vší silou mě obejmul.
„Domi?"
„Ano?"
„Hlavně si pamatuj jednu věc. Nejseš na to sám. Když budeš chtít pomoct, tak mi prostě zavolej, napiš cokoliv."
Podíval se na mě, měl trochu červené oči. Usmál se a já se usmál zpátky. Nebylo třeba slov, oba jsme přesně věděli co si ten druhý myslí...
