I HAVE NEVER BEEN | (TodoDeku) CZ✔

24.

Pomalu jsem se probouzel z velice pěkného snu. Zdálo se mi že už je vše zase při starém... Když v tom...

,,Pane bože já usnul?" zeptal jsem se unaveně sám sebe a na posteli se posadil. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, nikoho jsem zde neviděl. Tok mých myšlenek však přerušil rachot z kuchyně. Asi měl hlad.

Zvedl jsem se z postele, prohrábl si vlasy a rozešel jsem se ke dveřím, které jsem následně otevřel.

,,Shoto?" můj hlas se rozléhal chodbou a já se vydal ke kuchyni. Když jsem vykoukl spoza rohu k mému překvapeni zde nestál Shoto, ale Endeavor. Tak a jsem v prdeli.

,,Shoto." koukal se přímo na mě, no nebyl to zrovna přívětivý pohled...

,,Jakto že jsi nebyl ve škole?" zeptal se ihned nasraně.

,,Víš... nechtěl jsem tam, protože mi Momo vyhrožovala. Řekla že vám ublíží... a- a- a taky říkala že..." chrlil jsem ze sebe jedno za druhým. Zmlátí mě i když mu říkám toto?

,,Co to kurva meleš za sračky? Ženská jako ona? Neučil jsem tě snad sebeobranu? Chceš mi říct že jsi taková sračka? Bylo to zbytečné." rozešel se ke mně v tuto chvíli ještě nasraněji.

,,Jsi ještě neschopnější než jsem si myslel." procedil skrz zuby. V tuto chvíli stál přímo přede mnou.

,,Bál jsem se o mamku." řekl jsem vystrašeně. Jenom se uchechtl.

,,Heh... jak jinak." pošeptal a dal mi facku. Odletěl jsem směrem ke zdi, o kterou jsem se vzápětí opřel. Se slzami v očích jsem ihned odešel. Obul jsem si boty, hodil přes sebe bundu a vyrazil za Todorokim. Určitě odešel domů, aby ho jeho otec neviděl.

Svižnou chůzí jsem procházel město a jediné co jsem si teď přál, je vidět Todorokiho. Vědět, že alespoň s ním můžu být a vše bude v pořádku.

Když jsem došel ke svému obydlí, chvilku jsem se rozmýšlel jestli zazvonit či ne. Byl jsem trochu nervózní...

Nakonec jsem se však odvážil a zmáčknul jsem tlačítko zvonku. Po chvilce z okna vykoukla zelená hlava, ne však úplně člověka, kterého bych teď čekal.

,,Ahoj, potřebuješ něco?" usmála se na mě žena, úsměvem tak zářivím, že mě málem pohltil. Moje mamka je vždy takhle milá, i na lidi které nezná. I na ty, kteří si to nezaslouží...

,,Dobrý den, je Midoriya doma?" zeptal jsem se jí s úsměvem.

,,Izuku ještě nepřišel ani ze školy." řekla lehce nechápavě. Takže doma není?

,,J- No... jo... Zapoměl jsem, že jsme se měli sejít po škole v parku. Pardón, moje chyba. Omlouvám se." usmál jsem se bezstarostně, abych ji uklidnil, ve skutečnosti jsem však totálně šílel. Jak jako tě není doma? Kde může v tom případě být? Třeba se toulá někde po městě.

,,Dobře." usmála se na zpátek.

,,Děkuju mockrát. Jo a myslíte, že by u mě mohl přespat?" zeptal jsem se s nadějí v hlase a znovu se na ní pokusil usmát.

,,Samozřejmě, ať mi večer zavolá." řekla mile a já jsem se zamáváním odešel. Ihned jsem se vydal projít město. Nikde jsem ho však nenašel... nikde...

,,Kde můžeš být?" opřel jsem se o strom a zadíval se na nebe. Vidíš právě taky to co já? Podíval jsem se na scenérii před sebou, kde si zrovna děti hráli. Byli tak bezstarostné... hráli si s dřevěnými meči a smáli se u toho. Zajímalo by mě jak vypadal Todoroki když byl malý... musel být vážně roztomilý.

Děti se rozběhly směrem k nějakým starším dámám, pravděpodobně jejich matkám a zběsile jim začali něco vyprávět. Poté se rozeběhli zpátky a začali se škádlivě pošťuchovat. Jeden toho druhého povalil na zem a oba doslova vybuchli smíchy. Pouze jsem se pousmál nad zážitkem, který mi tento moment připomněl.

,,Co chceš?" zeptal jsem se protivně, když mě Todoroki už tak po třetí píchl prstem do tváře.

,,Ale nic, jen mě baví tě štvát." pousmál se laškovně. Pouze jsem s povzdechnutim protočil oči a vrátil svůj pohled zpátky k telefonu.

,,Ale no tak, neignoruj mě." povzdechl si poraženecky a píchl mě pro změnu do břicha. To už jsem sebou cukl a naštvaně se na něj zamračil.

,,To nedělej." řekl jsem naštvaně.

,,Proč ne~ Jsi snad lechtivý?" zasmál se mi a prstem mě znovu píchl do břicha. Já jsem okamžitě poskočil, odhodil jsem mobil a ruce dal před sebe na obranu.

,,Stop." řekl jsem vážně a začal u toho mávat ukazováčkem.

,,Leda ve snu." ďábelský se usmál a skočil na mě. Tím mě úspěšně povalil na postel, na které jsme celou dobu seděli. Začal mě ihned lechtat a já vybuchl v záchvat smíchu on se smál na oplátku zase mě.

Pousmál jsem se, když jsem se na dva malé kluky koukal. Až mi začalo být smutno...

,,Počkat." no proč mě to nenapadlo dříve...

Vytáhl jsem z kapsy telefon. Proč mě prostě nenapadlo mu zavolat? V komatktech jsem našel své jméno a začal ho vytáčet. Telefon zvonil, nikdo ho však nezvedal. Zkoušel jsem to vícekrát...

Začal jsem se už doopravdy bát...

,,Kde jsi Shoto..." povzdechl jsem si mezitím co jsem ho znovu už po několikáté prozváněl. Samozřejmě bez odpovědi...

,,Hmmm..." koukal jsem se znuděně na podlahu. Čekám už nějakou dobu. Už mě to začíná vážně nudit...

Kde jsi? Toto není poprvé co zde jsem. A i ty toto místo znáš. Řekl bych dost dobře...

Nesnáším to...

Co přesně?

No všechno...

To co jsem udělal. To že nedokážu nic udělat s tím, co se nám stalo. To že Izuku musí trpět kvůli mě...

Naivně si myslím, že prostě vše dokážu spravit. Ale ono to tak prostě nefunguje... a bohužel si toho začínám být sám dost vědom...

,,Co chceš?" místností se rozlil hlas.

,,To co chci mi dát nemůžeš."

,,Ty mě taky ne. No tak to jsme si kvit ne?"

Takž jsem zde po dlouhé době znovu guys~
To mi to ale trvalo co? T-T
První kapitola roku 2024 takže vám zde chci popřát vše nejlepší do nového roku, snad se vám vše povede<33
No snad zase co nejdříve u nové kapitoly :3
Nebudu říkat, že jsem zase dostala chuť psát, protože vždycky když tohle řeknu tak moje aktivita klesne T-T
Ale snad se do toho znovu začínám dostávat :)
Takže zatím^^
Bye +-+