Podvol se mi!

Jiskra

Snažila jsem se zklidnit a nedělat ukvapené závěry. Uklidnila jsem se až tehdy, když jsem před sebou spatřila palác. Díky bohu. 

Kůň zastavil až u stájí a Loki z něho obratně seskočil. Jo, to zvládnu taky, říkala jsem si. Nemůže to být přeci tak těžké. Loki stál vedle koně, držel ho a s nechápavým výrazem ve smyslu proč už nesleze z toho koně na mě hleděl. Pečlivě jsem vybírala z jaké strany koně zkusím seskočit. Pokusila jsem se přehodit jednu nohu k té druhé. Na potřetí se mi to podařilo. Krátce jsem se podívala na Lokiho, ten obrátil oči v sloup.

„Hodláš z toho koně slézt ještě dnes?" Výsměšně pozvedl obočí. Tváře mi polilo horko. Cítila jsem se trapně. Kůň byl najednou vyšší, než se zdálo. A přeci to nebyla moje vina, že jsem na koni nikdy neseděla. 
Loki potřásl netrpělivě hlavou a přistoupil ke mně. Pozvedl bradu, pak mě chytl nad boky a sundal mě z koně dolů. Postavil mě vedle sebe, ale ruce kolem mého pasu nechal dál. Šokovaně jsem na něj zůstala hledět.

„Je už pozdě," promluvil, načež nás oba přenesl. 

Nyní jsme se nacházeli uprostřed mého pokoje. Už by bylo asi lepší, kdybych si na tuhle možnost „přepravy" zvykla.

Cukla jsem sebou v domnění, že mě pustí, protože mě to neuvěřitelně znervózňovalo. „Neutíkej," řekl tiše a pevnějším sevřením mě k sobě přitáhl. Srdce se bilo tak moc, že to musel slyšet i on.
"Pusť mě," vypadlo ze mě roztřeseným hlasem.

Jeho oči potemněly. „Máš strach?" zeptal se.

Zhluboka jsem se nadechla. „A-ano" vypískla jsem slabým hláskem.

„Neublížím ti," zašeptal.

„ Jak ti to mám věřit?"

„Nejspíš nemůžeš..." odpověděl a jeho hlas zněl upřímně.
Cítila jsem, jak svou dlaň přesunul na má bedra. Zalapala jsem po dechu a znovu jsem řekla: "Pusť mě."
"Je to vážně, to co chceš?" Lokimu se jeden koutek zvedl v křivý úsměv. "Pozor na to co odpovíš... Poznám lež."
Překvapeně jsem zamrkala. A najednou se mi nedostávalo slov. Zůstala jsem na něho jen tupě hledět a mlčela jsem.
"Tak co to bude, hm?" Nadzvedl jedno obočí a vyzýval mě k odpovědi.
"Chci, abys mě hned pustil," řekla jsem tak rozhodně, jak to jen šlo a snažila se od něj oddálit.
Loki nesouhlasně potřásl  hlavou. "Řekl jsem, že nemáš lhát."
"Já nelžu!" ohradila jsem se.
"Vskutku?"
"Ano!"
Loki si povzdechl. "Proč mám tedy problém ti uvěřit?"
"To opravdu netuším." Snažila jsem, aby můj hlas zněl lhostejně. V tom jsem ale selhávala a on to moc dobře věděl.
Začal se pomalu sklánět a já doširoka otevřela oči. Co chce udělat?!
Jeho dech ztěžknul, když slabě pootevřel ústa. Nuceně jsem polkla a strnule pozorovala, jak svým pohledem kmital mezi mýma očima a rty. Zhluboka jsem se nadechla a než jsem ho jakkoliv stačila zastavit, ucítila jsem jeho horké rty na mých. V tu chvíli jsem nedokázala vnímat nic jiného. Čas kolem se zastavil a s ním i moje srdce.
Jeho vlasy mě šimraly na tváři a svýma rukama mě sevřel ještě pevněji.
Jak dlouho ten polibek trval? Minutu? Dvě? Nebo déle? To jsem vůbec nedokázala určit.
Najednou se ale odtáhl a na rtech mi po něm zbylo jen slabé mravenčení. Zmateně jsem zamrkala a snažila se vzpamatovat. Opravdu se to stalo? Vypadalo to, že si tím nebyl jistý ani on sám.
Oba jsme se na sebe mlčky dívali a dýchali přitom zrychleně. To krátké spojení mezi námi něco vyvolalo... Musel to cítit taky.

„Sladké sny," vydechl nakonec a rty zvlnil v úšklebek. S tím mi zmizel před očima.