HRY O KORUNU

Kapitola 1.

Oslava narozenin netrvala,jak jsem se domnívala, dlouho.
Máma připravila velký dort,dostala jsem nové šaty o kterých jsem snila a sešlo se tolik lidí,ale mě to pořád připadalo málo,jako bych neměla žádný dort,šaty ani oslavu.
To bylo všechno před třemi dny.
Zamyšleně jsem držela v rukou látku. Přišel osudný den,kdy pošlu svoje fotku. Kdy mě uvidí.A já jsem měla právě ty krásné, blankytně modré šaty na sobě.
Dnes je focení. Každý rok Vrchní vláda vybírá dvacet čtyři dívek z dvanácti krajů. Jedna se stane manželkou prince a ostatní mají smůlu. Jsou vydané na smrt. Ostatní se nemohou dozvědět,jaké ohavnosti v paláci vyvádějí.
Proč jsem se narodila tak brzy? Proč?
Chce se mi brečet. Kéž bych byla starší, kéž by ty hry vůbec nebyly. Kéž bych byla z paláce a neúčastnila se Výběru.Ale tyhle věci se už nezmění.
,,Jsi připravená? Za hodinu tam máme být!"ozve se mámin pisklavý hlas. Vždycky jsem ho měla ráda,ale tentokrát pro mě znamená utrpení.
,,Už jdu,"postesknu si.
Dokážeš to,ano?!
Na chvíli se ještě rozhlédnu po pokoji. Možná tady už příští pátek nebudu.
Chvíli se zamyslím.
Dojdu ke stolu. Tady jsem se patlala s matikou.
Jemně na něj položím svoje tvrdé, ale malé ruce od puchýřů.
Podívám se na skříň. Tam jsem se jako malá vždycky schovávala, když mě mamka chtěla vykoupat. Nikdy jsme neměli teplou vodu,vždycky jenom studenou a já jsem nesnášela studenou.
Nakonec se podívám do zrcadla.
Moje unavené, černé oči jsou zalité slzami.
,,Nino, dělej prosím tě,co tam takovou dobu ještě děláš, sakra, "znovu jsem zaslechla mámin hlas.
Setřela jsem si rukou slzy a vyšla z pokoje. Máma tam na mě čekala. Vypadala nádherně jako vždycky. Někdy jsem se ptala,proč nejsem hezká jako ona. Proč to tak je,proč si to říkám každý den,když se podívám do zrcadla. Dnes se mi to ale hodí. Dnes mi to nevadí.
Za matčinu ruku se drží můj bratr Stak. Má taky uslzené oči. Nechápu jak se takhle malé děti dozvídají o takových odborných věcech. Láska se přece hledá jinak.
Chtěla bych ho vtisknout do náruče, ale vím, že by mi to matka nedovolila,abych si neponíčila účes. Vždycky byla tvrdá. Ona chce, abych se dostala do té soutěže. Chce,abych byla královnou, chce, abych si hrála se smrtí.
Máma se ani neusměje.
,,Zlato," začne tvrdým výrazem. ,,Já vím, že je to pro tebe těžké."
Mlčím.
Matka vydechne. ,,Dobře, dneska tě nafotí a zítra už budeme znát výsledky,"oddychne si a vezme mě za druhou ruku. Vlastní máma by přece nechtěla, abych se nabídla ,ne?
,,Jdeme."

Cesta je hotovým utrpením.
Jakmile létající vlak vyletí do vzduchu,můj žaludek se ocitne jako na pouťové atrakci. K tomu všemu se mi ještě špatně dýchá.
Stak mě vezme za ruku.
Vytáhnu koutky do širokého úsměvu. Stak mi vždycky pomáhal.
,,To bude dobrý, rozumíš? Dobrý. "
Bratr vypadal vždycky male a mladě. Na svůj osmiletý věk je ale nebezpečně vyspělý a to se mi na něm líbí. Vždycky mi býval oporou.
,,Dobrý,"řeknu rozhodně. Zvládnu to.
Stak se usměje a opře se hluboko do sedadla. Já se podívám na oblohu. Za chvíli se bude stmívat.
Dívám se na červánky, jak vesele plují po obloze a vymýšlím si,že jsou to vlastně malé děti, co si rády hrají. Chtěla bych se k ním tak moc připojit. Chtěla bych s nimi doslova tančit.
To mám ale fantazii, řeknu si v duchu a pevně stisknu bratrovu ruku.
Cítím jeho pohled. Má nejspíš v očích samé slzy,ale také je odhodlaný.
Pak ale zaregistruju, že já vlastně nemám v očích ani stopy po slzách. Nebrečím i kdybych mohla. Nebrečím jako statisíce dívek, co se vezou létajícím vlakem asi tak stejně jako já.

Po dalších asi patnácti minutách přistaneme rychlým tempem v hlavním městě Part. Zde probíhá Výběr a zde je palác, ve kterém je vláda. Byla jsem tady jenom jednou, když mi bylo pět a to potřebovali udělat test DNA.
,,Vystupne si prosím, "ozve se ze všech stran vlaku ocelový hlas nějaké ženy.
Poslechneme.
Jakmile vystoupíme,do plic se nám nahrne čerstvý,teplý vzduch.
Hlavní město leží na pobřeží skal velkého vnitrozemského jezera, z kterého čerpají vodu. Nikdy jsem ho neviděla.
Bratr mě neustále drží za ruku, až hrozí, že mi ji rozdrtí.
,,Ehm." Hlas se mi chvěje nervozitou. Sakra.
,,Zlato,neboj. Za chvíli tam budem. Teď půjdeme na autodráhu, "řekne klidným hlasem matka.
Nemusí mi to ani říkat. Dokonce si pamatuju, kde je a jakým spojem pojedeme.
Matka mě uchopí za druhou ruku, ještě silněji než Stak.
,,Hlavně se nepouštěte. Je tady hodně lidí a nechci aby se vám něco stalo v tak důležitý den." Pohledí mě po tváři.
Ruce má studené, ale mě to překvapivě nevadí, když se mě dotýká.
Náhle vykročí,až mě strhne s sebou.
Vypraví se dlouhou ulicí k autodráze.
Lidé se na nás dívají s určitým napětím. Vidím jím to na očích, ale zároveň jsou zvědaví. Těší se. Rychle nás poznají podle oblečení a podle mého výrazu ve tváři,že zde nejsme zdejší.
,,Přidejte, "vyzve nás matka a probourává se davem. Nás táhne s sebou.
Držím Staka silně za ruku. Nechci aby se ztratil. Nechci být bez něj.
Potom uvidím obrysi dráhy.
Je velká. Vypadá trošku jako horská,akorát je rovná a vede několika směry. My pojedeme na sever k velké budově, kde to všechno začíná.
Ani si neuvědomím, že máma už rychle něco říká muži za pokladnou.
,,...musíme se rychle dostat na severní stranu,k budově Náboru. Tři jízdenky,prosím,"poprosí máma a zaplatí. Muž jí znuděně podá tři lístky. ,,Hezkou cestu,"odpoví,ale to už máma neslyší a vrhá se do jedné kabiny, která má trochu něco společného s autem a trochu zase s vlakem.
Zatlačí na tlačítko a dveře se s rachotem otevřenou. Nastoupíme dovnitř.
Nikdo uvnitř není a my se co nevidět rozjedeme.

Vystoupíme před budovou,která se jmenuje Nábor. Máme jen několik minut, abychom se zde přihlásili a abych se vyfotila. Mají to tak perfektně promyšlené,že lidé tady nemusí čekat řadu, ale musí být tady v daný čas.
,,Stihneme to," řekne vyčerpaně matka.
Kdybychom se zde nedostavili,čekala by nás tučná pokuta.
Proběhneme hlavním vchodem a ocitneme se ve velké síni. Všude je spousta lidí, ale zdá se že jen pár mladých dívek zde jsou připravené na focení.Ostatní pracují.
,,Tudy,slečno Blacková."
Leknu se,ale hned se uklidním,když spatřím ženu ve středním věku a béžové blůzičce. Usmívá se.
,,Vy paní Blacková se svým synem zůstaňte tady na lavičce." Ukáže na lavičku pod obrazem. Znovu se zářivě usměje. ,,Vaše dcera za chvíli přijde, "řekne klidným, melodickým hlasem.
Máma se zasměje,oddychne si a řekne něco ve smyslu hodně štěstí a dokopítá se se Stenem k obrazu.
Nebojácně se podívám ženě do očí.
Ta nehne ani o píď.
,,Tudy," zavelí.
Poslechnu.
Chvíli jdeme chodbou a pak ostře zatočíme za roh.
Narazíme na dveře.
,,Já tady zůstanu, aby se nic nestalo a ty běž do těhlech dveří. Za nimi je fotograf. Udělá dvě fotky a pak tě doprovodím zpátky,ano?"
Pokývnu hlavou a bez dalšího čekání otevřu dveře a vejdu do místnosti. Překvapeně zamrkám,když nevidím nic. Jen bílo.
Je to tu jako vězení, pomyslím si.
Pak si všimnu ale lamp, co vrhají světlo na jednu zeď a dalších dveří ze kterých vyjde právě fotograf.
,,Svlékni se. Nech si jen spodní prádlo a rozpust si vlasy,děvenko."
Zamrkám.