HRY O KORUNU

Kapitola 4.

Myslela jsem,že se to nikdy nestane. Nikdy na to nemuselo dojít. Nikdy jsem nemusela být vybraná. Nikdy jsem nemusela být ve hře o vlastní život.
,,Nino,Nino. Vše bude v pořádku. " Matčin hlas mě přivede do reality.
Hladí mi vlasy v pevném obětí, jaké dokážou jen matky.
Slyším jak Stak pláče.
,,To nic,zlato. Nic se nestalo,"konejší mě.
,,Teď znáte všech krásných čtyřiadvacet dam. Zanedlouho k nim dorazí správci a poté budou vlakem přepraveny do hlavního města. Brzy budete informováni o dalších novinkách. Děkuji Nacci a dobrou noc."
Obrazovka potemní přesně ve chvíli kdy někdo zaklepá na dveře.
,,Staku," máma osloví bratra. ,,rozluč se sestrou a běž nahoru do pokoje. Nevylézej dokud ti neřeknu,ano?"
Stal ke mě přijde a obejme mě. Vnímám jeho slané slzy, jak mi smáčejí vlasy.
,,Nino."
,,Já vím,já vím," šeptám mu do ucha.
,,Otevřete! "ozve se za dveřmi.
Překvapeně sebou zacukám. ,,Běž,Staku,běž," řeknu bratrovi a naposled mu podám ruku.
Stak je rozumný kluk, ví, že kdyby se díval,jak mě odnáší, jeho jedinou sestru,neudržel by se a odporoval by,což se nesmí. Odejde se sklopenou hlavou. Tiše pláče.
Máma mě stiskne a otevře dveře. Za nimi stojí tři správci, kteří mě mají dovést k vlaku,kterým pojedu až do Illie. K paláci a k princovi.
,,Jsi Nina Freyová?"zeptá se mě správce. Je mladý a vysoký. Kdybych se postavila,byla bych mu k hrudníku,což taky udělám.
,,Ano,"odpovím. Můj hlas zní smutně a slabě. Připadám si jako loutka. Co bych měla jako jiného říct?
,,Půjdeš s námi. Máš sbaleno?"
Otočím se na mámu a dojdu k jediné věci,kterou potřebuju. Její stisk v ruce.
,,Ne,nic si s sebou neberu,"řeknu nepřítomně. Vím, že mi v Paláci dají nové oblečení. Nové šaty, boty,celou mě změní.
Chci se otočit,ale máma mě zastaví.
V druhé ruce svírá nějakou věc. Podá mi ji a zjistím,že je to řetízek a dopis.
,,Dopis si přečti v nejhorší chvíli. Věřím ti.Ty to vyhraješ,"šeptá mi do ucha.
Chtěla bych jí říct, že se to nestane a že nevyhraju,ale nechci to dělat ještě těžší.
Přikývnu a řetízek schovám s dopisem v kalhotách.
,,Ahoj,mami. "
,,Ahoj, zlato."
,,Jdeme?"vloží se správce a já ochotně poslechnu.
Opatrně projdu kolem dalšího správce a jeden je přede mnou. Je to jako ve vězení, abych nemohla utéct.
Vedou mě k nástupišti vzdálené od našeho domu ani ne dvě stě metrů. Vybudovali do tady u příležitosti druhého ročníku Her.
,,Tudy,"zavelí další správce, tentokrát starší.
Nastoupím do jedné z kabinek vlaku. Jakmile jsem v místnosti,zamknou za mnou dveře.
Očima hltám místnost. Všechno je tu z nějakého kovu. Uprostřed je stůl s jídlem a pitím v různých skleněných nádobách.Kolem jsou rozmístěné židle,pohovka,nábytek,obrazovka a spousta dalších luxusních věcí,které ukazujou v televizi u lidech z Illie. Tam si to můžou dovolit, ale my,z krajů, si nemůžeme dovolit skoro nic. Když chceme koupit věc, utratíme skoro všechny naše úspory.
Lechce se dotknu hedvábné látky přehozené přes pohovku a pak si všimnu skříně.
,,Máš tam šaty."
Nadskočím leknutím.
,,Tady. Koukni se vlevo." Hlas je jemný. Patří nějaké dívce...
,,Darvino?"zalapám po dechu.
Přede mnou je velké okno s výhledem na další kabinku. Místnost je stejná jako ta moje a je v ní dívka, která se mnou chodila do školy.
,,Myslela jsem,že jsi už pryč,"nechápu.
Zavrtí hlavou. ,,Ne,všechny musíme jít sem a jedeme společně. Za chvíli vyrážíme. Ty jsi nastoupila poslední. "
,,Cože? "zhrozím se i když to není žádné překvapení. ,,Je nás z kraje víc?"
Zavře oči. ,,Ano. Ještě tři. Lidsay,Karma a Anna,"přimouří oči.
,,Hele, Nino, já vím,že tohle není jenom hra. Je to něco víc. Jakmile nebudeme mít spojence, vypadneme hnedka po týdnu. Můžu se spoléhat jenom na tebe. Lidsay ani Annu neznám,ale Karma je asi stejně vyzrálá jako ostatní holky z prvního a druhého kraje. Rozumíš? "
Hledám očima v Darvině. ,,Jo. Musíme se spojit. Musíme utvořit spojenectví. Chceš abych byla s tebou?"
,,Ano," v očích vidím důvěru. ,,Budem spojenci? "
Na nic nečekám. Darvina byla vždycky milá a laskavá, ale překvapivě teď není vůbec rozrušená ani nesvá. Chce se dostat co nejdál.
,,Tohle není jenom hra. Jakmile jsme nastoupily do vlaku,"dotkne se skla, ,,není cesty úniku. Musíme být připravené. "
Dojdu k ní a položím ruku na sklo, přesně okopíruju její.
,,Jsme spolu,"vyslovím vážně a vím, že se z nás od tohodle okamžiku staly kamarádky.