HRY O KORUNU

Kapitola 5.

Nedaleko je řeka. Slyším jak voda naráží do skály. Slyším jak proudí. Nevím sice kde jsem,ale když se okolo sebe ohlédnu,vidím jen les.
Najednou zapraská větvička.
,,Kdo je tam?"zachraptím.
Čekám. Dlouho.
Zkusím to znovu a jemně se přiblížim ke stromu,odkud se zvuk ozval. ,,Ozvi se,nechci tu být sama."
Sama sebe překvapím. Nemám strach?
Zpoza stromu na mě dolehne tvář mladé ženy.
,,Ach,"vydechnu. Jen nějaká holka.
,,Neměla bych ti to říkat,ne,neměla. Neměla." Hlas ženy je pisklavý s měnící se výškami.
,,Co? Co bys mi neměla říkat? "zeptám se.
Mladá žena vzhlédne,jakoby si až teprve uvědomila,že tu jsem. A pak ke mě přistoupí tak,že jsme od sebe jen několik centimetrů.
Všimnu si jejích nádherných zlatých šatů. Mám takový zvláštní pocit, že jsou z Paláce. Od prince.
,,Jsi v nebezpečí. Určitě mě za tohle popraví,ale musím ti to říct," odmlčí se. V jejích očích spatřím lítost.
Vezme mě za ruku.
,,Jdou si pro tebe. Nesmíš jim dovolit,aby tě chytili. Nesmíš. Uteč. Musíš utéct,protože..."
,,Proč? "vyptávám se.
Dívka mi stiskne ruku.
,,Protože, protože si tě chce vzít. To,to... Slyším... Uteč, uteč. Běž," zatáhne mě za ruku,běžíme,ale já spadnu na zem, do řeky, kterou jsem slyšela,ale neviděla. Utopím se.
,,Bože," zašeptám do prázdna.
Byl to je sen. Divný sen,který mi připomínal až moc skutečnost, ale je už pryč.
Rozhlédnu se po pokoji.
Darvina je už vzhůru a dělá si čaj.
,,Křičela jsi," řekne, když mě uvidí, jak na ni zírám.
Kývnu na souhlas. ,,Ani se nedivím měla jsem něco jako noční můru. Kolik je hodin?"
Položí varnou konvici na stůl.
,,Budem tam za deset minut."
,,Cože? To jsi mě nemohla v budit?"
Najednou se ozve hlas z reproduktoru. ,,Přípravte se. Za deset minut zastavujeme v Illii."
,, Nechtěla jsem tě budit. Stejně by jsi se vzbudila,"doplní.
Svraštím obočí v nechápavém výrazu.
,,Jaktože tohle víš? To v televizi neukazují. "
Pokrčí rameny.
,,Je dobré mě mít za spojence.Prostě to vím."
Přesto jí nevěřím. Ví toho tolik, ale já ne. Musela se nějak dozvědět, jak to tady chodí. Možná si tajně dopisovala s nějakou dřívější vybranou dívkou. Ne.
Zvednu se z vyhřáté sedačky a dojdu ke skříni.
Jsou v ní šaty,ale ani jedny kalhoty.
Vytáhnu jedny,limetkové,bez ramínek,které mi nějakým způsobem připomínají domov.
Obléknu si je a jemně si pomocí zlatě zdobeného kartáče, rozčešu vlasy. Mám je trochu vlnité,po tátovi. Nikdy jsem ho nepoznala a ani nevím, kam šel nebo jestli umřel. Máma mi to nikdy neřekla. Je to zvláštní, ale poskytla mi jenom informaci,že můj táta byl idiot. Nikdy jsem to nechápala, proč mi nic o něm neřekla.
Papírek že včerejška a řetízek si zastrčím do jedné z kapes u šatů.
Jsem připravená.
Vlak zastaví a z reproduktoru se ozve zase ten samý hlas.
,,Prosím, počkejte, dokud k vám nedorazí správci a ochránce. Děkuji. Potom budete dopraveny do Paláce."
Jako v kleci. Jako zvířata,pomyslím si.
,,Je to tady,"nadechnu se.
Otevřou se dveře.
Nedočkavě vejrám co se bude dít dál. Jestli mě vyzvedne ten samý správce a jak celkově bude vypadat hlavní město a Palác na vlastní oči.
Na jednu stranu se těším,ale na druhou mám strach a obavy. Co když vypadnu během týdne? Viděla jsem krásné dívky, které měli spadeno už během sedmi dní. Stane se mi to samý?
Do místnosti vejde správce a překvapeně zamrkám.
Je hezký,pomyslím si. A v mém věku.
Hledí na mě. Mlčí. Vlastně si nemáme co říct,kromě pokynů co má.On se mě zeptá,jestli jsem připravená a půjdeme do toho rámusu tam venku.
Nikdy jsem ale krásnější oči toho člověka neviděla.
Ve tmě skoro vůbec nepoznám barvu,ale myslím si,že jsou modré. Azurově modré, což je dost zvláštní s porovnání s vlasy. Má je jako temná noc.
Usměje se na mě.
,,Určitě jste vylekaná a moc jste se přes noc nevyspala, ale chci se vám představit. Jsem Luke Hamilton. Jsem váš ochránce a mám na starost vám zajistit pohodlí i bezpečnost. Vy jste určitě Nina Freyová. Přijela jste z devátého kraje,že ano?"
Všimnu si jeho hlasu. Je hluboký,vášnivý.
,,Ehm,jo,"odpovím,jakmile si pomyslím jak asi vypadám.
,,Prosím, potřebuji,aby jste se postavila a šla za mnou,"soustředěně se mi dívá do očí. ,,A nebojte se,budou tam jen fotografové a televize. Postarám se o to,aby vás nikdo neohrožoval. "
Mluví se mu to samo. Nepřerušu ji ho. Trochu jsem jím zhypnotyzovaná.
Co se to se mnou děje?
Podá mi ruku.
Pevně ji sevřu. Bojím se že zmizí. Že ho už neuvidím.
Nechci,aby mě pustil.
,,V pořádku. "
Zamrkám. Líbí se mi.
Vystoupím z vlaku a na chvíli mě oslní fotoaparáty. Jenže než si to stihnu rozmyslet vrátit se do vlaku za Darvinou a klidem,Luke mě už vede nějakou cestou skrz novináře.
,,Uhněte prosím z cesty!"křičí na celé kolo.
Na novinářích ale vidím, že je to nějak obzvlášť nezajímá a věnují se i nadále mě.
,,Prosím, uhněte z cesty,"ozve se znovu nabubřelým hlasem Luke.
Je dobré, že se mi líbí i když je nazlobený?
Dojdeme k velkému tabu. Je to vlastně podobné jako vlak,ale je menší a má jen jediný cíl. Palác.
,,Tenhle je pro vás. Máte ho jenom sama pro sebe. Dopraví vás k cíli,"zašeptá mi kousek od ucha.
Mrazí mě, když to dělá, ale líbí se mi to.
Z tabu se ozve hluk, který signalizuje, že se otevírají schody.
Vystoupím po nich.
Je to tak zvláštní to prožívat. Jste skoro jako král. Máte luxus a bohatství, ale jste v nebezpečí. Může vás kdokoli kvůli atentátu zabít.
Můj strážce mě jemně drží za pas,kdybych náhodou zabrkla a spadla bych.
Vystoupím do tabu. Je prostorné a vypadá skoro jako náš vlak, který mě přepravil do Illie.
Sednu si na jedno lůžko. Luke stojí vedle mě. Pak ale zareaguju,že tu nejsme sami. Vedle mě je další správce. Ten je tu proto,abych neutekla.
Tabu zaklapne dveře a rozjedeme se.
Nikdy jsem v něm nebyla. Zadržuji dech, protože je dvakrát rychlejší než vlak. Jedeme opravdu rychle.