Zbytek dne a celý další pro obě ženy utekl poměrně rychle. Alena opatrně upravovala šaty pro Irenu a zabývala se novou kolekcí, která dorazila, zatímco ta druhá se neustále dívala na hodiny. Při tom se majitelka snažila soustředit na práci, ale vůbec jí to nešlo. Často pochodovala po kanceláři sem a tam, s cigaretou v ruce.
Už bylo půl osmé večer, což znamenalo, že za půl hodiny by měla Alena dorazit. Irena si nalila skleničku a pomalu upíjela, zatímco zhasla velké světlo v kanceláři a nechala rozsvícenou lampičku jen v rohu místnosti. Sedla si do svého křesla a zapálila si cigáro, ze kterého si dlouze potáhla. Nemohla se dočkat až s Alenou stráví nějaký čas o samotě. Těšila se na to celý den. Posledních pár minut však neutíkalo vůbec, ale jak pozorovala noční Prahu z okna a zamyslela se nad nadcházející válkou, najednou uslyšela cinknutí dveří výtahu. Alena. Dělala že nic a čekala na to, až mladá prodavačka zaklepe na dveře.
"Ano," řekla dost nahlas, když uslyšela klepání.
"Dobrý večer paní Mašková. Nesu Vám Vaše šaty, jak jste si přála." Alena se nesměle usmála a šaty pověsila na držák, který byl u dveří.
"Irena. Děkuji ti." Irena vstala, típla cigáro a šla pro víc alkoholu "dnešek byl dlouhý. Chceš si se mnou dát skleničku?"
Alena si pořád připadala divně, když jí Irena tykala. "Já nepiju tvrdý." Zastyděla se.
"Víno? Můžu nabídnout vodu, nebo udělám čaj." Irena položila svoji skleničku a podívala se na Alenu "Pojď dál, jen prosím zavři."
Irena si všimla, že Alena byla nejspíš nesvá z toho co se děje. Cítila napětí, které z ní vycházelo. Doufala, že se jí podaří uvolnit.
"Voda stačí, děkuju."
"Hned to bude. Klidně se posaď." Irena se natáhla pro džbánek ve kterým byla voda a nalila tekutinu do čisté skleničky.
Po chvilce obě seděly na gauči. Sice trochu dál od sebe, než by každá z nich chtěla, ale Irena nechtěla, aby to vypadalo tak, že po ní chce jen něco na jednu noc. Nebylo to tak. Měla dost času přemýšlet a i když Alenu neznala osobně, tak cítila, že v tom bude něco víc.
"Aleno, já nechci aby ses cítila nekomfortně. Můžeš kdykoliv odejít." Irena si dala velký lok na kuráž a položila svoji sklenici na stůl. To samé udělala s Aleninou. "Jen jsem myslela, že bychom se mohly lépe poznat."
"Já jsem akorát trochu zmatená, to je vše."
"Jak to?" Irena se na ní usmála a poposedla si trochu blíž.
"Já.. vlastně.." Alena se vzchopila. Očividně Irena na ní něco viděla, jen nechápala co a proč "Jsem jen chudá holka z vesnice." podívala se dolů.
Irena se zamračila a svojí pravou ruku natáhla k Aleny obličeji. Jemně ji zvedla bradu a modré oči potkali ty hnědé, které měli v sobě jenom upřímný zájem.
"To je to poslední co mě zajímá." řekla majitelka pomalu a potichu.
Aleně se rozzářilo v obličeji. Chytla Ireninu ruku do té své a navedla jí na svou tvář s větší odvahou. Obě se dívaly navzájem do očí a měly pocit, jako kdyby se zastavil celý svět. Irena zkoumala Aleny obličej a po malé chvilce se pohled zastavil na jejich rtech. Tak ji lákaly. Od kabinky nutkání políbit Alenu vzrůstalo víc a víc. Nemohla dál čekat.
"Můžu?"
Alena jen kývla. Nebylo třeba víc slov. Zavřela oči a čekala. Srdce jí bušelo tak nahlas, že se bála, že to někdo uslyší. Irena chvíli jen koukala, pak také zavřela oči, víc se přiblížila a konečně se políbily. Ze začátku polibky byly pomalé. Dlouhé. Něžné. Žádná z nich je nechtěla přerušovat, tak po okamžiku začaly být víc vášnivé. Alena skoro zapomněla dýchat a pokaždé, když se Irena jen na vteřinu odtáhla, aby se nadechla, využila tu chvíli na to samé. Jemný rty obou žen jako kdyby patřily k sobě.
