"Dejte mi k ruce jednu prodavačku, porozhlédnu se."
"Jistě." odpověděla majitelce Valerie Horká a už skoro vykročila, když uslyšela "Třeba tuhle." od paní Maškové. Hodila pohledem na blondýnu, která stála a celou dobu se snažila na majitelku moc upřeně nezírat.
Po dost krátké chvilce, Irena Mašková, pro ostatní více známá jako chladnokrevná majitelka, kterou opravdu nechcete naštvat, hodila několik náhodných šatů na pojízdný stojan a vydala se směrem ke kabinkám. Alena ji překvapeně následovala. Věděla, že majitelka ráda obchází oddělení módy pomalu a zboží vybírá pečlivě. Ráda ji u toho nenápadně pozorovala. Prozatím nikdy neměla možnost ji být po ruce, až teď.
Tentokrát něco bylo jinak a vypadalo to skoro jako kdyby její cílem ani nové oblečení nebylo. Ale co tedy ano? Nejspíš jenom spěchala. Alena se snažila chod svých myšlenek zastavit a neřešit věci, do kterých ji nic není.
Obě ženy vešly do kabinky a Alena zatáhla závěs. Otočila se zády, aby dala prostor majitelce se v soukromí svléknout.
Irena už byla zvyklá, že ostatní prodavačky tam jen stály pro případ, kdyby bylo potřeba zapnout zip, na který nedosáhne. Častokrát po nich chtěla, aby čekaly spíš před kabinkou, protože neměla ráda cizí doteky, či pohledy, ale ne teď. Už delší dobu tuhle mladou prodavačku taky pozorovala. Cítila její zrak na sobě poměrně často. Chtěla s ní přijít do kontaktu, chtěla ji oslovit, ale strach jí nedovoloval, tudíž si ji ani nikdy nebrala k ruce.
Je to vtipné pomyšlení, že někdo jako Irena Mašková měla strach z něčeho tak jednoduchého, jako je oslovení osoby, ale měla k tomu svoje důvody. Už tohle jednou zažila. Tenhle pocit, který zažívala pokaždé, když blondýnu spatřila. To nadšení a vzrušení po celém těle. Tehdy to nebylo tak intenzivní jako teď a rozhodně netrávila čas myšlením nad slečnou, kterou znala ve svým mladí, tak často jako nad touhle prodavačkou. Věděla, že je to zakázané a nepřípustné. Ale nemohla si pomoct. Musela s tím něco dělat a to, že jí blondýna neustále pozorovala by mohlo naznačovat, že má stejný zájem. Nebo v to alespoň doufala.
Irena se hluboce nadechla "A z těch šatů mi pomůže kdo?" řekla hrubě.
"Omlouvám se." Alena se v rychlosti otočila a pomalu začala rozepínat zip černých šatů, který krásně zvýrazňovaly postavu majitelky. Rozhodně ji nechtěla zatrhnout kůži, což se ji už jednou tento týden podařilo u jedné dámy, která se na ní kvůli tomu potom stěžovala.
Irena cítila jak opatrně se zipem blondýna zachází, ale také cítila to, že se ji klepou ruce. Pousmála se.
"Vše v pořádku slečno..?"
"Zimová. Alena Zimová. Ano, vše v pořádku, je to rozeplé." Řekla Alena a udělala krok zpátky.
Irena se otočila a zaznamenala, že se Alena lehce červená a snaží se dívat kamkoliv jinam, hlavně ne na ní.
"Snad se nestydíte slečno Zimová? Pokud ano, tak pochybuju, že je tahle práce pro Vás." Řekla vážně a když se Alena na ní konečně podívala, nechala své šaty spadnout na zem. Irena zůstala stát jen ve spodním prádle.
"Ne, samozřejmě, že ne." Alena se usmála a hmátla po šatech. Sundala je z věšáku a až teď si všimla, že je to vlastně něco, v čem si Irenu vůbec nedokázala představit. Byly pokryté květinami a měly místo klasického elegantního zipu, menší knoflíky po celé délce z přední strany.
"Tyhle šaty.." Alena si odkašlala "..jste si jistá, že se Vám líbí, paní Mašková?"
"Nebrala bych si něco, co mi přijde nevkusné. Nemyslíte?"
Irena nebyla překvapená, že se Alena ujišťovala, protože to opravdu nebyl její styl a doopravdy by si tohle na sebe nikdy nevzala. Musela je na věšák dát nevědomky, v tu chvíli cílem bylo co nejrychleji zůstat o samotě s Alenou a ne vybrat si oblečení, se kterým bude spokojená.
"Ne, samozřejmě."
"Máte ale pravdu, není to můj styl. Asi jsem si je vybrala zrovna když jsem byla zamyšlená. Oceňuji Vaší pozornost, Aleno."
Aleně se malém zastavilo srdce, když jí paní Mašková řekla křestním jménem. Usmála se a pověsila šaty zpátky. Okamžitě podávala další. Pomohla je zapnout a čekala na reakci Ireny.
"Co si o nich myslíte?" Irena se zeptala a pootočila se na stranu, aby se podívala, jak šaty sedí ze zadní strany "Nejsou v oblasti pozadí moc volné?"
"V tomhle si Vás určitě dokážu představit. Moc Vám sluší." Alena se snažila moc nedívat na hluboký výstřih, který šaty měly "volné ze zadní strany nejsou, ale malinko bych je stáhla tady, v oblasti ramenou.˚
Řekla a prsty jemně vzala kousek látky na ramenou a utáhla to z obou stran "Takhle. Vypadá to hned líp."
"Souhlasím." Irena položila svou dlaň na ruku Aleny a jejich pohled se setkal v zrcadle. Divaly se na sebe, ale Irena se rychle vrátila do reality a odtáhla se. Nahoře na ní čekalo opravdu hodně papírování. I přes to, že nechtěla, tak s pomocí Aleny se převlékla a už byla připravena odejít, když se zastavila a naposledy se podívala na prodavačku.
"Jste velmi šikovná."
"Děkuji, paní Mašková."
"Upravte šaty. Pokud si nebudete jistá s rozměry, stavte se s metrem. Chci, abyste Vy osobně mi je zítra v osm hodin večer doručila do mé kanceláře. Věřím, že to do té doby stihnete." Irena lehce naklonila hlavu "Mimochodem, v soukromí mi říkej Ireno."
S tím Irena odešla a Alena stála v šoku z toho, že majitelka Zlaté Labutě jí právě tykala a na to, že chtěla aby za ní s šaty přišla víc jak hodinu po zavíráni obchodního domu, raději ani nemyslela.
———
A/N:
helloo labuťáci!🦢 už je to takových sto let co jsem nepsala ff a v čj píšu už vůbec poprvé.🙃 takže sorry za chyby a taková ta klasika. feel free zanechat svůj názor a co myslis, že bude dál😇 já nějaký menší nápad mám, ale na druhou stranu fakt nechci psát nic extra dlouhého, tak uvidím, jak se to bude vyvíjet.
jediný co je asi dobrý vědět je to, že nehodlám cpát extra moc dramatu ze seriálu, tohle je v podstatě jen lovestory I&A. vedlejší postavy se budou objevovat vždy jen na chvilku.
doufam, ze se vám to bude líbit.
sdílejte prosím 🫶🏼🙌🏼
