Bylo pondělí a Irena od rána nevyšla z kanceláře. Nechtěla nikoho vidět, tak se zahrnula prací. Její nálada byla dost špatná a věděla, že byla jen jedna osoba, která to dokáže napravit. Měla v plánu později zavolat Alenu k sobě do kanceláře. Sice se viděly včera, ale měla pocit, že je to dýl. Chyběla jí. Vždycky na ni myslela. Jinak to nešlo. Dodávala ji sílu a lásku, kterou potřebovala.
Stále nevěděla, jak vyřeší situaci s Lukášem. Musela se ukázat ve vile, ale vyhýbala se tomu a rozhodla se, že se tomu bude vyhýbat co nejdýl to půjde.
Nestihla ani pomyslet na otce, který musel být špatný z informace, kterou se dozvěděl, a už se dveře od její kanceláře otevřeli a starý muž vstoupil bez klepání.
"Tatínku, co tady děláte?" zeptala se překvapená a odložila pero, kterým vyplňovala papíry.
"Musím s tebou mluvit Ireno." pan Kučera za sebou zavřel dveře, vešel a posadil se "Nemůžeš tady dál přespávat. Máš domov, kde máš manžela, který na tebe každý večer čeká."
"Ale nečeká. Ví moc dobře, že i kdybych spala doma, tak ne s nim." odpověděla otráveně.
"Ireno. To nemyslíš vážně. Jste manželé." vydechl "Dozvěděl jsem se od Lukáše, že jsi mu řekla, že máš jiného."
Jinou. Pomyslela si.
"Řekla. Není to pravda, ale bohužel už nevím, jak jinak ho od sebe odehnat. Chci abyste byl připraven, že budu žádat o rozvod."
"Rozvod? Zbláznila ses?" pan Kučera byl zaskočený.
"Ano, rozvod. Nehodlám o tom dál diskutovat. Pokud mě omluvíte, musím jít." Irena se postavila.
"Nikam nejdeš, dokud mi neřekneš s kým se scházíš."
"Jak říkám, byla to lež." snažila se znít co nejvíc přesvědčivě.
"Znám tě Ireno. Vím, kdy lžeš."
Nebylo to tak. Její otec ji neznal. Nikdo ji neznal tak jak ona znala sama sebe, nebo jak ji znala Alena, která v jejím životě byla teprve chvíli. Už teď o ní věděla víc, než kdo jiný.
"Omluvte mě."
"Ireno.."
Stihla odejít dřív, než slyšela co řekl. Potřebovala na vzduch. Jela výtahem nahoru a vyšla ven na terasu, kde si zapálila. Přišel za ní číšník a objednala si sklenici whisky, kterou ji za krátký okamžik přinesl. Trochu upila a dívala se na výhled, který měla před sebou. Všechno bylo tak komplikovaný. Tak moc toužila po klidném, obyčejném životě s Alenou. Už nechtěla řešit rodinu, nechtěla řešit Lukáše. Byla z toho všeho unavená a utrápená. Nemohla z celé téhle situace najít cestu ven. Bude muset znovu mluvit s Petrem. Třeba ji něco poradí. Vždy byl schopen něco vymyslet. Nikdy neměl problém najít řešení, ať už šlo o cokoliv. Buď, a nebo s Lukášem promluví sama.
Teď ale potřebovala vidět Alenu. Dopila a vydala se do oddělení módy. V davu ji zahlédla a hned cítila klid, který zažívala jen s ní. Po chvilce se blondýna na ni podívala a okamžitě se usmála.
"Slečno," oslovila ji Irena, když k ní přistoupila "potřebuju s Vámi mluvit. Osobně, u mě v kanceláři. Dostala jsem na Vás stížnost, je potřeba to vyřešit."
"Ano, paní Mašková."
Společně se vydaly k výtahu, do kterého hned vstoupily. Jakmile se dveře zavřeli, vrhly se do pevného objetí a pak se políbily.
"Vím, že jsme se viděly včera, ale neskutečně jsi mi chyběla." Irena se přiznala.
"Ty mně taky. Kéž bychom mohly být takhle spolu pořád. Byl to opravdu krásný víkend."
