Irena nestihla za sebou zavřít dveře ve své kanceláři a už se ozvalo klepání. Byla otrávená, tak nic neřekla a šla se posadit za stůl. Dveře otevřel Bouchner.
"Paní Mašková, můžu dál?"
"Ne." odsekla ho.
Neposlechl a vstoupil i přes její nesouhlas. Měl na tváři úsměv a držel v ruce jakýsi papír.
"Co potřebujete?"
"Oba víme v jak nepříjemné situaci jste se ocitla. Na všem se dá samozřejmě domluvit." položil před ní ten samý papír, který držel v ruce. Na první pohled poznala, že se jedná o smlouvu.
"Podepište to a pan Mašek se o ničem nedozví."
"Nevím, o čem to mluvíte." Irena vzala do ruky smlouvu a rychle si ji přečetla "Zvýšit plat o 70%? Zbláznil jste se?"
"Vám ty peníze chybět nebudou a přispějí k dobré věci. Nikdo se o vašem tajném životě, ať už je jakýkoliv, nedozví."
"Ne." Irena si stála za svým. Nenechá se vydírat.
Nebyla tím typem člověka, který podlehne vydírání. Když už, tak ona bude ta, která bude vydírat. Nikdy naopak. Bouchner to moc dobře věděl a to, že má tu drzost k ni jen tak vtrhnout a chtít navýšení platu o takové množství.. Irena byla vzteky bez sebe.
"Dám Vám čas do pátku. Určitě si to rozmyslíte." Bouchner měl na obličeji spokojený výraz. Dokonce se usmíval.
Když Irena nic neřekla, rozloučil se a odešel. Smlouvu hned roztrhla a rozčílená ji zahodila. Nevěděl, s kým si zahrává. A očividně to nevěděl ani Lukáš. Musí se postarat o to, aby o ní a Aleně nikdo nic nevěděl. Což znamenalo, že setkávání v přes den v Labuti musí omezit na úplný minimum. Nejlépe se zde nevidět vůbec. Jenže jak? Jak odolat té touze krásnou blondýnu zahlédnout alespoň na chvíli a prohodit s ní pár slov?
Potřebovala Alenu jako vzduch. Každá chvíle bez ní byla utrpením. Nemohla zahodit všechny své povinnosti, svou moc a věnovat se jen svému soukromému životu. Takhle to bohužel nefungovalo. Kéž by ano. Po ničem jiném tak nikdy netoužila.
Ten den Irena nezůstala v kanceláři moc dlouho. Rozhodla se práci odložit na zítřek a vrátila se do hotelu, kde byla ubytovaná pod falešným jménem. Tam ji nikdo hledat nebude. Tím si byla jistá. Nepřivolala si auto, ani nejela taxíkem. Rozhodla se jít pěšky. Potřebovala čerstvý vzduch a hlavně nechtěla, aby se jakýkoliv řidič nechal podplatit, aby řekl, kam jela. Možná byla zbytečně moc paranoidní, ale jistota byla jistota.
Potrvá to pár hodin, než za ni dorazí Alena, ale byla schopná počkat. Čekala by na ni tak dlouho, jak jen bylo třeba.
Když Irena vešla do pokoje, zamkla za sebou dveře a zamířila ke dveřím od terasy, které otevřela. Nechala do pokoje proudit čerstvý vzduch. Pak se šla osprchovat a vzala si na sebe jen spodní prádlo a župan.
Čas do doby, než se ozvalo tiché klepání na dveře, utekl rychle. Irena už měla v sobě pár skleniček. V pozadí z gramofonu hrála klidná hudba. Irena se zvedla a šla otevřít dveře. Viděla Alenu, která se na ni usmála a vše bylo zas v pořádku. Aspoň na krátkou chvíli. Jako vždycky, když se sešly.
"Pojď dál."
Alena vstoupila do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Irena vzala její ruku do své a přitáhla ji k sobě. Ani jedna nic neřekla. Spojily své rty v polibku, který byl naplněný touhou a láskou. Po krátké chvilce skončily v posteli. Milovaly se tak, jako nikdy predtim. Jako kdyby se shledaly poprvé po dlouhé době. Vášeň, kterou vzájemně projevovaly ani jedna nikdy nezažila. Tyhle intimní chvíle obě ženy chtěly prožít a procítit naplno. Co nejvíc to šlo.
Když už víc nemohly, ležely na boku a dívaly se vzájemně do očí.
"V Labuti se vídat nemůžeme." zašeptala smutně Irena "Už za tebou nemůžu chodit, i když chci. A ty taky ne. Ať se děje cokoliv. Je to moc nebezpečné."
"Já vím." Alena z toho byla stejně smutná jako Irena "Je to nespravedlivý."
"Ano, je. Nic jiného nám ale nezbývá. Můžeš kdykoliv přijít sem. Jsi tu vítána. Vždycky."
"Nemůžeš přece každou noc spát tady. Zjistí, že nespíš v Labuti a začnou tě hledat, vyptávat se..."
"Postarám se o to, aby mě zde nikdo nenašel." zarazila ji Irena "Tohle nech na mě. Prosím."
"Musím udělat alespoň něco. Neustále říkáš, že všechno musím nechat na tobě. Nelíbí se mi to." Alena se posadila a natáhla pro Ireny župan, který si vzala na sebe. "Nemůžu jen tak sedět a nic nedělat."
"Aleno," Irena se taky posadila a zastavila ji, když se chtěla zvednout "prosím, nechoď ještě."
"Nepřijde mi to spravedlivé. Chápu, že chceš mít všechno pod kontrolou, ale jsem tady i já." Alena byla velmi citlivá.
"A co chceš udělat? Zrovna ty? Co podle tebe můžeš udělat?" Irena si okamžitě uvědomila, že zněla opravdu hnusně "Promiň, nechtěla jsem.."
"Stačí. Nic neříkej." Alena posbírala své oblečení ze země a zavřela se v koupelně, kde se oblékla.
"Sakra."
Byla to pravda, že Irena chtěla.. vlastně potřebovala mít všechno pod kontrolou. Nebylo to ale se zlým úmyslem. Chtěla jen Alenu chránit. Chtěla chránit jejich vztah, aby mohl dál pokračovat.
Když Alena vyšla z koupelny oblečená, Irena se zvedla a vykročila k ní, neřešila, že je nahá "Omlouvám se ti. Chci tě chránit. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se ti něco stalo."
"Musím jít." Alena se snažila odtáhnout, Irena ji nenechala.
"Prosím. Jsou dvě hodiny ráno. Venku je tma, jsou tam Němci."
"Dokážu se o sebe postarat." Alena se bránila.
"Já vím. Vím, že ano. Jen prosím, ještě nechoď. Ráno tě vyprovodim." Irena se najednou začala bát, že pokud Alena teď odejde, tak to bude naposledy co ji uvidí.
V hloubi duše věděla, že je to nesmysl. Ani se nepohádaly, ale i tak tu obavu měla.
"Pojď zpátky ke mně." Irena prosila potichu. Měla strach, že když bude mluvit o něco víc nahlas, tak o Alenu přijde.
Po chvilce ji Alena podlehla. Jak by nemohla? Byla okouzlená Irenou od chvíle, co ji poprvé viděla. Objaly se a Irena se opakovaně omlouvala.
"Cítím se bezmocně. Kéž bych mohla udělat něco víc."
"Bude stačit, když budeme spolu. Víc dělat nemusíš." Irena by toho po ní víc ani chtít nemohla
Nechtěla, aby si našla muže, se kterým by si vzala a předstírala šťastné manželství. Věděla jak těžké to je. Jak nepříjemný to může být. Taky nechtěla, aby Alenu měl někdo jiný než ona. Žárlila by. Alenu by to možná i ochránilo, pravda ale vždy nakonec vyjde napovrch.
—-
A/N:
Zase něco kratšího, ale aspoň něco :)
