Alena nemohla spát. Poslouchala klidné dýchání Ireny a hladila její nahá záda. To, s čím se ji Irena svěřila ji zasáhlo. Sama nikdy o dětech nepřemýšlela, nevěděla jak těžké muselo být zjištění, že je mít nemůže. Věděla však, že Irena potřebovala někoho, kdo ji bude naslouchat, nebude odsuzovat a přijme ji takovou jaká je. Alena toho byla schopná. Už teď si nemohla svůj život bez ženy, která ležela vedle ní představit. Cítila k ní nesmírně silnou lásku a přitažlivost. V srdci se rozhodla, že to s ní jen tak nevzdá.
Když začalo svítat, Aleně se podařilo usnout. Nespala ale dlouho, protože něžné polibky, které Irena zanechávala na jejím krku ji vzbudily. S úsměvem se probudila. Bylo ji krásně.
"Sice jsem moc nespala, ale za takové probuzení se na tebe zlobit nemůžu." řekla tiše Alena.
"Dělo se něco?" zeptala se Irena starostlivě.
"Jen jsem hodně premýšlela." políbily se.
"Snad ti tohle trochu pomůže." zazněl svůdně hlas Ireny.
Její ruka pomalu sklouzla mezi nohy Aleny a už po chvilce se začalo ozývat spokojené sténání, které vydávala blondýna. Strávily ráno milováním.
Později se domluvily, že Alena zůstane do nedělního poledne, aby mohly být spolu dýl jak pár hodin v noci. Naštěstí Petr měl vždy postaráno o to, aby jeho lednička byla plná, tak si s jídlem nemusely dělat starosti. Společně uvařily oběd, který s chutí snědly a zbytek dne trávily v posteli a povídáním.
K večeru zazvonil telefon. Obmotaná v peřině ho šla Irena zvednout.
"Mašková."
"Ireno, Lukáš se opil a řekl otcovi, že údajně někoho máš. Bylo to velmi ponižující, hlavně pro něj. Šílí z toho celá rodina."
"Ten zmetek.."
"Nic mi do toho není, ale buď opatrná."
Irena byla zaskočená. S Petrem do doby než začali spolu dělat v Labuti měli vždy dobrý vztah, ale pak to šlo z kopce. Zapomněla, jak starostliví dokáže být. Měl ji rád, i když v poslední době to moc neprojevoval.
"Nemá žádný důkaz. Moje slovo proti slovu někoho, komu místo krve v těle proudí čistý alkohol."
Zavěsila to a opřela hlavou o zeď. Neuvěřitelný. Nemyslela si, že by Lukáš to roznášel dál. Doma všem bylo jasný, že se věci mezi nima dávno změnili, ovšem furt věřili, že se to zlepší. Jak naivní. Opravdu si mysleli, že je spokojená zrovna s nim?
"Vše v pořádku?" ozval se hlas Aleny z pokoje.
"Ano. Nic se neděje."
Irena se vrátila do ložnice a sedla si na kraj postele. Jejich oči se potkali a vzájemně se na sebe usmály. Alena si ale všimla změny v obličeji Ireny. Byl tam náznak vzteku a něčeho dalšího, nevěděla však čeho.
"Můžeš se mnou mluvit. Víš to, že ano?" Alena se přesunula k Ireně a pohladila ji po vlasech.
"Vím. Nechci kazit dnešek kvůli tomu, co se děje ve vile. Vyřeší se to, ale dokud jsem zde, s tebou, tak na to nebudu myslet."
"Dobře."
Irena se vrhla na Alenu a shodila ji na záda. Vášnivě se otočily v posteli, všechny starosti byly na nějakou dobu zas zapomenutý.
"Pamatuju si, když jsem tě poprvé spatřila v oddělení módy." vzpomínala Alena, prstem kreslila neviditelný kroužky na dlani Ireny, když venku byla zase tma "Vždycky jsi vypadala tak vážně, zkoumala jsi látku každého kusu oblečení, který tě zaujal. Věděla jsem, že své oblečení vždy vybíráš pečlivě. Ráda tě u toho pozoruju."
