"Něco pro tebe mám." Irena se náhle rozhodla, že by chtěla Aleně dát něco, co je pro ní velmi důležité.
Sundala si svůj zlatý náhrdelník, který měla kolem krku. Nikdy si ho nesundávala. Bylo to něco, co si koupila ze svých prvních pyšně vydělaných peněz a byla na něj hrdá. Původně neměla v plánu si ho vzdávat, teď to cítila jinak.
"Vždycky jsme v rodině měli peníze." začala povídat Irena, spolu seděly na posteli "Ale když jsem dostala své první peníze, které jsem si sama vydělala, tak jsem si tenhle náhrdelník hned koupila. Je to obyčejný, zlatý řetízek s přívěskem, ale moc pro mě znamená. Chci, abys ho teď měla ty."
"Ireno, to nemůžu.." Alena byla zaskočena. Nikdy nic po Ireně nechtěla, nepřála si, aby si myslela, že je s ní kvůli penězům, nebo zlatu.
"Prosím, vem si to. Takhle budu vždy s tebou." Irena se usmála a Alenu políbila.
Ta ji úsměv opětovala "Tak jo."
Alena si přebrala náhrdelník do ruky a chvilku ho obdivovala. Byl opravdu krásný. Nikdy nic tak drahého nevlastnila a chvilku se cítila až blbě, že si ho rozhodla přijmout. Zároveň to nechtěla odmítnout, bylo to krásné gesto. Ráda by ho opětovala, neměla ale jak. Byla z toho uvědomění zklamaná.
"Pomůžeš mi ho zapnout, prosím?"
"Jistě." Irena si převzala náhrdelník zpátky. Dala ho kolem krku Aleny a zanechala jemný polibek na jejím krku. Byla si jistá, že udělala správné rozhodnutí "Moc ti sluší."
"Je nádherný. Děkuju ti."
Znovu se políbily. Alena hladila Irenu po zádech a cítila se neskutečně šťastná. Irena také.
"Miluju tě." Irena řekla úplně přirozeně.
Dřív, než ji došlo, co teď vlastně Aleně řekla, už bylo pozdě ta slova vzít zpátky. Ani to vlastně nechtěla. Poprvé měla tak silné city vůči jiné osobě, chtěla je sdílet. Hned v sobě pocítila lehkost díky tomu, že šla s pravdou ven. Cítila i mírnou úzkost, co když Alenu odstraší?
"C-co?" Alena rozhodně nečekala takové přiznání.
"Vím, že se známe jen chvíli, ale.." Irena sebrala celou svoji odvahu "..cítím to tak. Chci aby jsi věděla, jak moc pro mě znamenáš, Aleno."
"Ireno." v očích Aleny se zaleskly slzy "Ireno."
Pevně se k Ireně přitiskla a objala ji. "Já tebe taky miluji, tak moc" zašeptala ji do ucha.
Ireně se ulevilo. Byla ráda, že její obava byla vyvrácená. Věděla, jak moc neobyčejná tahle slečna byla. Přála si, aby byla jen její.
-
Další ráno seděl Bouchner ve své kanceláři a přemýšlel co bude dělat, když Mašková nebude souhlasit s jeho podmínkou. Samozřejmě i tak měl v plánu zjistit s kým se setkává, Lukášovi by to neřekl. Věděl, že majitelka nebude souhlasit s jeho nabídkou jen tak. Může mu hrozit vyhazov, zároveň zrovna Irena byla ta, která chtěla, aby byl na pozici ředitele. Vyfoukl kouř a típnul cigaretu.
"Slečno Praxlová." hlasitě zavolal svou sekretářku.
Ta hned vstala a rychlým krokem vešla do jeho kanceláře, slyšela ho, protože dveře do jeho kanceláře byly většinou otevřené "Ano, pane Bouchnere?"
"Zavolejte mi slečnu.." rozmýšlel si, která holka z oddělení módy by mohla být vhodná na jeho plán "..slečnu Duškovou. Ano, slečnu Duškovou, ať okamžitě přijde sem."
"Ano, hned." odešla a Bouchner se zasmál.
Měl skvělý plán. Každý měl slabé místo, tajemství, nebo něco po čem silně toužil. Věděl, že prodavačky nemají zrovna nejvyšší plat, tak si byl naprosto jistý, že Eva se nechá přemluvit. Jen potřeboval mít přehled o tom, co se v obchodním domě děje. Měl tušení, že může být ta, která je víc zvědavá a všímavá. Musel vědět o všem, co se v Zlaté Labuti děje, jedině tak má šanci zjistit víc o tom, s kým se může Irena Mašková scházet. Vzhledem k tomu, že Lukáš má podezření, že je to někdo odsud, nebo že se zde alespoň pohybuje, tak čas určitě brzy ukáže, o koho jde.
A/N:
Labuťáci omlouvám se za zdržení. Nějak mi to psaní teď vůbec nejde, tak se omlouvám, že tohle je znovu něco kratšího. Chtěla jsem přidat aspoň něco. Budu ráda, když zanecháte komentář a napíšete, co si třeba myslíte, že se bude dít dál 🤌🏼❤️
