Uběhlo několik dní od noci, kterou Irena s Alenou strávily spolu. Irena měla tolik práce, že i kdyby sebevíc chtěla, tak prostě neměla čas na to, se stavit aspoň na chvíli do oddělení módy za svou milenkou. Neustálé schůzky, obvolávání dodavatelů zboží a řešení vztahových problémů doma, ji neumožňovali mít prostor na nic jiného. Každopádně častokrát se našla zaseklá nad určitou činností a uvědomila si, že jediný na co myslí je to, jak moc ji chybí přítomnost Aleny. Bála se, že myslela, že něčeho lituje. Takže každý večer v pozdních hodinách se postarala o to, aby před tím, než šla spát ve své kanceláři, zanechala aspoň krátký vzkaz Aleně a hodila jí ho do šatní skříňky. Nikdy nedostala odpověď.
Dneska se ale rozhodla udělat vše pro to, aby ji konečně mohla vidět. Aspoň na chvíli zahlédnout. Oblečení měla dost, ale byla schopná vykoupit celý obchod pokud to znamenalo vidět krásnou blondýnu aspoň na krátkou chvíli.
Po polední pauze Irena vystoupila z výtahu a hned spatřila Alenu, která se něčemu smála, když se povídala s mladou slečnou, která si podle všeho vybírala sukni. Mohla být ve věku Aleny.
Hned co si toho všimla, Irena pocítila neskutečný pocit žárlivosti. Nejspíš byl neoprávněný, ale nemohla si pomoct. Nevnímala Alenu jako tu, která skáče od jedný k druhý. Zas tak dobře ji ovšem neznala. Vzala si náhodný šaty a vyhledala slečnu Horkou.
Poprosila ji, aby za ní do kabinky poslala slečnu Zimovou. Odůvodnila to tím, že je s ní jako se švadlenou z celého oddělení nejvíc spokojená a požádala, aby se zákazníci věnoval někdo jiný, pro případ kdyby šaty které chtěla byly potřeba upravit. Nemohla dopustit, aby se Alena takhle bavila s někým jiným. Sice bylo dobře, že dokázala vesele komunikovat, ale měla obavy. Mohla najít způsob jak na její vzkazy odpovědět. Neudělala to. Nechtěla ji snad? Udělala něco špatně?
V kabince čekala jenom chvíli, než uslyšela hlas, který měla na světě nejraději.
"Paní Mašková, můžu dál?"
"Pojďte."
Alena vstoupila dovnitř a zatáhla závěs. Hned jak Irenu viděla, objala ji tak pevně, jako nikdy předtím.
"Tak moc jsi mi chyběla." zašeptala.
Irena vdechla její vůni a najednou všechny strachy a obavy byly pryč. Zbytečně si dělala starosti.
"Ty mně taky." políbila prodavačku na krk, pak se jen malinko odtáhla, aby konečně po dlouhé době mohla spojit jejich rty.
Nechtěly od sebe pryč, ale věděly, že nic jiného nezbývá.
"Děkuju za vzkazy. Mám je doma a každý večer před spaním si je čtu. Znovu a znovu. Kdy se uvidíme? Potřebuju tě." přiznala se Alena.
Irena se usmála a pohladila Alenu po tváři. Jemně ji znovu políbila.
"Tak se ti omlouvám, opravdu toho teď bylo hodně. Řešíme nové dodavatele, zboží.. je to nekonečný." řekla Irena otráveně "Každou noc spím tady. Ve vile to nezvládám. Lukáš úplně zešílel a pije víc než kdy před tím. Pokud chceš, můžeš tu večer zůstat a přijít za mnou nahoru. Budu jedině ráda."
"Dobře." Alena odpověděla potichu. Nechtěla, aby je někdo slyšel "Zdržím se v šatně a až všichni odejdou, přijdu za tebou do kanceláře."
Irena kývla, ale pak dostala nápad.
"Budu čekat na terase. Přijď tam."
"Samozřejmě."
Naposledy se na sebe podívaly a každá šla svou cestou. Alena vrátila šaty na jejich místo a šla se dál věnovat své práci.
