Prokletí

Chuť tvých slz

Draco přišel vyzvednout Val, když už skoro zavírali. V celém lokálu seděli jen dva lidé. Toho druhého si Draco ale nevšiml. Pohlédl na dívku, která byla sice vzhůru, ale vlastně byla úplně mimo. Ušklíbnul se.
"Za to můžeš ty!" Obořila se na něj Pansy.
"Prosím?"
"Vezmi jí a odveď jí do hradu, pane ješitný ego!"
"Co?"
"Hele, když už musíš poslouchat cizí rozhovory, tak si je aspoň poslechni do konce. Jsi hroznej idiot!"
"Co ti napovídala?"
"Nic. Řekla jenom, že si slyšel náš rozhovor."
"No a?"
"No a kdyby si se rovnou neurazil, tak bys slyšel, co Hermiona říkala dál a celé tohle divadlo jsme si mohli odpustit!"
"Na tom nezáleží. Nezajímá mě to."
"Ale mělo by. Draco, já vím, že není moc lidí z minulosti, kteří by ti odpustili, ale ona mezi ně nepatří."
"Jasně!"
"Ahoj Draco." Přišla k nim Val a Pansy tiše zasyčela.
"Můžeme jít?"
"Ne! Ještě jsme nezavřeli." Pohlédla na ni černovláska úsečně.
"Ale pan Zabini říkal..."
"Mě je u prdele, co můj manžel říkal! Já jsem řekla, že ještě ne a teď dovol, ale něco tu řešíme."
"Ale já a Draco."
"Val..."
Blondýnka se zamračila, ale odešla.
"Nemusela si na ní být taková."
"Musela! Popravdě je mi celá Val nějaká podezřelá."
"Proč?"
"Protože se až moc zajímá o Hermionu. Nevšiml sis?"
"No ptala se na ní, ale víš... My si moc nepovídáme."
"Fuj." Zakoulela očima.
"Hele Pansy, tohle nemá cenu. Já se nechci bavit o té čarodějnici, která si o sobě myslí bůh ví co."
"Ona si o sobě nemyslí nic. Vůbec nic! Jediné, co si myslí je, že akorát ubližuje ostatním. Ona tě má ráda. Řekla mi, to co si slyšel, ale dodala, že je to vlastně to, čeho si na tobě tak váží. To že si na nic nehraješ. Jsi takový jaký jsi a je ti u prdele, co si myslí ostatní. Já jsem se jí totiž ptala, jestli je mezi vámi opravdu jen přátelství. Řekla mi, že i kdyby to nebylo jenom přátelství, nechtěla by tě ztratit tím, že by se něco posralo. Záleží jí na tobě víc, než si myslíš."
"To jsou hrozné kecy a ty to víš! Dřív by ses něčemu takovému vysmála."
"Kdyby mi to řekl kdokoliv jiný, tak z fleku."
"Tak proč to žereš zrovna jí?"
"Pamatuješ, co jsme jí všechno provedli? To nebyly jen nevinné dětské naschvály Draco."
"A?"
"Mohla by nás nenávidět. Měla by nás nenávidět. Přesto je jí daleko bližší naše společnost, než společnost jejích dřívějších přátel. Zamysli se nad tím."
"Ne." Zavrtěl hlavou a ona třískla půllitrem o stůl.
"Fajn, dělej, jak myslíš, ale..."
"No tak krasotinko, pojď. Odvedu tě." Ozvalo se z kouta a oba dva pohlédli na muže, který si chtěl odvést skoro bezvládnou Grangerovou. Byl to takový slizký divně vyhlížející chlap a právě teď se dost nemístně dotýkal jejích zadních partií.
"Draco? To jsi ty? Už se na mě nezlobíš?"
"To víš, že ne." Zamumlal a snažil se jí přimět k pohybu.
"Ty nic neuděláš?"
"Opila se sama, tak ať si nese následky."
"Když ty ses opil tak, že si o sobě nevěděl, ona ti pomohla. Pomohla by ti i teď, i když se chováš jako ješitný debil."
"To je dobře. Víš, bála jsem se, že mi nikdy neodpustíš." Doléhalo k nim z dálky.
"Pro tebe cokoliv, kotě."
Draco se chytil za kořen nosu a tiše zaklel.
"Jak já tě někdy nemám rád." Zavrčel na Pansy a pak pár kroky přešel po místnosti.
"Dej z ní ty špinavé pracky pryč."
"A ty si jako kdo?"
"Já jsem její kolega."
"To by mohl říct každý. Dej si odchod, mladej. Já jí viděl první."
Draco na nic nečekal a chytil Hermionu za ruku, aby si ji přitáhl k sobě. K jeho štěstí měl ten chlap taky dost upito a tak zavrávoral a spadl na podlahu.
"Toho budeš litovat ty bastarde."
"Na... Pokoj číslo tři." Přišla k němu Pansy a podala mu klíč.
"Val to vysvětlím a teď k tobě ty hovado..."
Vzal Grangerovou do náručí a Pansy už nevěnoval pozornost. Grangerová mu položila hlavu do záhybu jeho krku.
"Tak krásně voníš." Mumlala.
"Omlouvám se... Je mi to tak hrozně líto. Nechtěla jsem ti ublížit." Mumlala překotně, že jí sotva rozuměl. Co ale cítil až moc jasně, byly její slzy na jeho krku. Tahle ženská bude jeho smrt.

Položil jí na postel a zul její boty. Položil je vedle postele a přemýšlel, co má teď dělat.
Hleděla na něj přivřenýma očima a myslela si, že sní.
"Neodcházej." Špitla tiše, jakoby četla jeho myšlenky.
"Grangerová..."
"Jen chvilku, zůstaň tu ještě chvilku." Z očí jí stále tekly slzy a tak se posadil vedle ni a zcela automaticky natáhl ruku k její tváři, aby jí je mohl setřít.
"Nenávidíš mě." Řekla prostě.
"Co?" Nadzvedl obočí.
"Jako všichni. Ublížila jsem tolika lidem, že už to ani nespočítám."
Věděl, že její melancholickou náladu způsobil alkohol, přesto ho to překvapilo.
"Ty? To ti nevěřím."
"Navíc kdo jsem já, abych soudil." Ušklíbnul se.
"Všichni jste se pohnuli dál. Já přešlapuji na místě a nevím, co mám dělat." Posadila se a svlékla si svetr, protože jí bylo horko a Draco jí sjel pohledem. Měla na sobě tílko s hlubokým výstřihem a její prsa v něm vypadala dokonale. Musel se přinutit zvednou svůj pohled, když opět promluvila.
"Opravdu jsem ti nechtěla ublížit. To co jsem řekla..."
"Nech to být." Skočil jí do řeči.
"Myslela jsem to vážně, ale já... Jsem ráda, že takový jsi. Na nic si nehraješ. Obdivuji to. Nechci tě ztratit. Po dlouhé době mám ve svém životě něco opravdu skutečného. Nechci o to přijít." Objala ho.
"Grangerová." Povzdechl si a zavrtěl hlavou. Mohlo to být ještě víc absurdní?
"Tolik tě chci, až mě to bolí." Zašeptala a on se zarazil. Nebyl s ženou, která by mu něco takového otevřeně řekla a jeho to nesmírně vzrušovalo.
Odtáhla se od něj, ale jen trochu. Její oči byly stále plné slz, ale on nikdy neviděl nic krásnějšího. Měl jí na dosah a plnou silou ho udeřila vzpomínka na jejich polibek. Zatoužil to zopakovat, ale...
"Jsi pro mě důležitý." Řekla a on se celý napjal. Byl si jistý, že skončí v pekle.
Zrušil mezeru mezi nimi a zajal její rty. Chutnala po alkoholu, ale stále byla tak sladká. Nebránila se. Naopak. Nechala ho, aby prohloubil polibek a zavzdychala mu do úst, když do nich vnikl jeho jazyk.
Cítil slanost jejích slz a přesto nikdy neochutnal nic lepšího. Pohltila ho touha tak šílená, že si byl jistý, že musí shořet. Její ruce cuchaly jeho vlasy a on věděl, že musí přestat teď, nebo to zajde moc daleko. Chtěl jí. Věděl to, ale zároveň věděl, že je to nemožné.
Odtáhl se a ztěžka dýchal. Ona slabě zaprotestovala.
"Tohle nejde." Řekl chladně a jí se zachvěla ret.
"Chápu." Přikývla a on si nebyl jistý, jestli opravdu rozumí.
"Ne, myslím, že ne." Vstal.
"Draco?" Pohlédl na ní a tiše zaklel.
"Udělej co musíš, jen buď pořád stejný. Ale neboj se být šťastný. Po tom všem, si to zasloužíš. A jestli tě děla šťastným Val, tak s ní buď." Řekla, lehla si a otočila se tak, aby na ní neviděl. Zůstal tam stát a pozoroval, jak se jí třesou ramena.
"Mě není souzeno, být šťastný."
"Tak to jsme na tom stejně." Vzlykla. Chvíli tam ještě stál a mračil se do jejích zad. Jeho slova jí opravdu mátla. Proč o sobě mluvila tak ošklivě? Co si tak moc vyčítala?
Jak tam tak plakala, zatoužil se k ní vrátit, přitáhnout si jí k sobě a vyhnat všechny ty nesmysly z její hlavy. Jenomže to prostě nešlo. Ne teď. Všechno bylo tak komplikované. On byl. Jeho minulost by jí způsobila jen další potíže. Časem by jí začal zraňovat, a to nechtěl. Povzdechl si.
Pak si všiml, že se její ramena přestala třást a ona začala pravidelně oddechovala.
Nechtěl, ale přiměl se k odchodu.