Prokletí

Ta dívka

Dneska mám zase den blbec, ale tentokrát ještě tak 100x horší. Proto jsem se rozhodla přidat kapitolku už teď, protože půjdu brzo spát.
Smějte se
———————————

"Matko..." Seděl u její postele a držel jí za ruku. Vypadala tak slabě a křehce.
"Jsi tu Draco..." Zašeptala. Přikývl a zesílil svůj stisk.
"Proč si neřekla, že..."
"Poslední dny jsem se cítila mnohem lépe. Tohle taky nic není, opravdu. Jen jsem tě chtěla vidět."
"Mami..." Oslovil jí měkce.
"Vypadáš hrozně." Řekla a on se trpce zasmál.
"Děkuji. Nespal jsem. Měl jsem hrozný strach."
"Jen chvilková slabost. Nechtěla jsem tě vyděsit."
"To se moc nepovedlo." Zamračil se.
"Udělám to matko." Řekl náhle.
"Co?"
"Ožením se s tou dívkou..."
"Draco." Pohlédla na něj udiveně a pak se usmála.
"To je skvělé! Už se konečně chceš usadit?"
"Ne, ale chci, aby ses dožila vnoučat. Proto jsem se rozhodl, že to udělám."
"Draco..." Hlesla, ale on vstal a naklonil se k ní, aby jí mohl políbit na tvář. Jeho řetízek vyklouzl z oblečení a houpal se kousek od tváře jeho matky.
"Nesnesitelný mistr lektvarů." Zasmála se.
"To je vtipné. Dárek od Nevilla?"
"Od Hermiony." Řekl dřív, než si to uvědomil.
"Hermiony? Hermiony Grangerové?" Zamrkala překvapeně.
"Ano... Je teď novou profesorkou v Bradavicích. Vyučuje Obranu proti černé magii."
"S tou má mnoho zkušeností." Přikývla.
"Je pořád tak nesnesitelná, jako byla před lety?" Zavzpomínala, jak jí o ní vždycky vyprávěl a musela se pousmát.
"Ještě mnohem víc." Řekl a na tváři se mu rozlil jemný úsměv, který ale rychle zmizel. Narcissa si toho ale všimla.
"Neříkej, že spolu pořád soupeříte."
"Ne, ale... Je pořád stejná knihomolka a otravná vševědka. Čas na ní nezměnil vůbec nic."
"Něco přece..." Řekla.
"Tvůj pohled na ní." Dodala.
"Nechápu o čem to..."
"Jsem tvá matka Draco, nejsem slepá. Jakmile jsi řekl její jméno, tvoje oči tě prozradily."
"Měla by sis odpočinout." Zavrtěl hlavou a vydal se ke dveřím.
"Draco... Stůj!" Řekla rázně.
Zastavil se ve dveřích.
"Pojď sem a sedni si. Hned!"
Cítil se zase jako malý kluk, ale poslechl.
"Co to děláš?"
"Prosím?"
"Co to děláš se svým životem?"
"Já opravdu nechápu."
"Proč si chceš vzít ženu, kterou ani neznáš, místo ženy, ke které něco cítíš."
"Protože umíráš a je to tvoje přání."
"Opravdu? Jenom to stačí? Tak to má nakonec ta dívka asi štěstí, že ses rozhodl pro jinou."
"Cože? Ale ma..."
"Dobře mě poslouchej, ano. Našla jsem ti dívku, protože jsem se bála, že chceš kvůli své minulosti zůstat navždy sám a to bych nesnesla. Nechci abys byl nešťastný a sám! A ty si svoje štěstí evidentně našel a teď se ho chceš vzdát jenom proto, že si myslíš, že ti to neschválím? To jsem opravdu vychovala zbabělce?"
"Nejsem zbabělec!"
"Ne? Tak mi řekni pravdu. Celou pravdu."
"Fajn." Zavrčel.
"Nedávno jsme si spolu začali. Ale nezávazně! Prostě jsem jí řekl, že spolu nemůžeme být a ona to respektovala. A když jsi mi napsala, co se s tebou děje, ukončil jsem to."
"U Merlina! A cítíš k ní něco?"
"Ne! Nevím! Je tak komplikovaná! Neustále se dostává do nějakých problémů! Ona je
tak... Kdybys jí znala, doháněla by tě k šílenství. To dělá mě. Neustále mě něčím provokuje a když se naštve... Jde z ní strach."
"Tu by sis měl vzít."
"Co?" Ohlédl překvapeně za sebe. Ve dveřích stál jeho otec a usmíval se.
"Můj otec mi jednou řekl, až najdeš dívku, které se budeš bát, vezmi si jí."
"Váš sňatek byl domluvený." Namítl logicky.
"To sice ano, ale já tvou matku miloval od prvního dne, kdy se do mě pustila proto, že jsem jí polil tím dýňovým džusem. Bylo mi dvanáct, ona byla o rok mladší, byla v prvním ročníku a i tak mě seřvala, jako malého parchanta. Fakt jsem se jí bál."
Narcissa se rozesmála a pak pohlédla na Draca.
"Když jsem řekla vhodnou dívku, myslela jsem, že jsem ti našla dívku, se kterou máte společné zájmy a věděla jsem, že byste si mohli rozumět. Vhodná dívka pro mě je ta, se kterou budeš alespoň trochu šťastný."
"Sakra..." Zašeptal a chytnul se kořene svého nosu.
"Tohle mi nikdy neodpustí." Zašeptal a jeho matka mu položila ruku na rameno.
"Jestli tě opravdu miluje, odpustí ti úplně všechno, když se budeš snažit, aby ti odpustila."
"Nikdy Draco, nikdy už nikomu nedovol, aby určoval směr tvého života jinak, než budeš ty sám chtít, rozumíš? Ani matce na smrtelné posteli." Promluvil k němu Lucius.
"Já se s dovolením ještě umřít nechystám."
"Bál jsem se, že vám bude vadit, že..."
"A to bys o ní nebojoval?"
"Mami! Jsi nemocná! Já jen nechci, aby..."
"Sakra poslouchej mě! Moje štěstí je to tvoje, chápeš? Byli jsme špatní rodiče, já to vím. Pořád tam v tobě někde je to, že nám musíš ve všem vyhovět, i na úkor vlastního štěstí. A možná je to proto, že už sis zvyknul. Je to jednodušší. Ale nauč se konečně rvát za své štěstí. Jsi dospělý, tak se podle toho chovej..."
"Já... Musím jít. Brzy ale přijdu."
"A koukej jí přivést sebou. Slyšel jsem, že je neobyčejně tvrdohlavá."
"Jestli přežiju, tak jí přivedu." Přikývl a Lucius se pousmál.
"Už teď se mi ta dívka líbí."

Klepal na dveře jejího pokoje, ale nikdo neotevíral. Zašeptal heslo, ale nic se nestalo. Jasně, změnila si ho. Vlastně to trochu čekal. Zaklel a vydal se hledat někoho, kdo by mohl vědět, alespoň kde je.
"Draco?"
"Lenko! Ty mi jdeš akorát do rány. Kde je Hermiona?"
"Draco..." Zašeptala hlasem, ze kterého mu ztuhla krev v žilách. Něco se stalo.
"Lenko co se..."
"Hermiona zmizela."