Prokletí

Když se svět ponoří do tmy

Všechno bylo perfektní. Hermiona se cítila nabitá energií, jako snad ještě nikdy. Oslava Nového roku dopadla skvěle.
A když se pak studenti vrátili do školy a začala výuka, byla samý úsměv. Nikdy se necítila tak uvolněná. Přes den to bylo skvělé, ale večer se občas přichytila, jak přemýšlí nad tím, jestli to není perfektní až moc. Čím déle to trvalo, tím víc neklidnější byla. Něco se brzo muselo stát, bylo to jako zákon.
Když se s tím svěřila Malfoyovi, dělal si z ní srandu. Ale i ona ho přistihla, jak podezíravě kouká na Henryho. Uklidňoval jí však tím, že Potter už snad brzy na něco přijde. A tak se snažila nad tím moc nepřemýšlet, ale byla ostražitá. Ostatně, od války nikdy nepřestala být.

Znáte ten den? Ten který začíná jako jakýkoliv jiný, ale než se nachýlí ke konci, všechno změní. Zlomí vás, i když ze začátku vypadal úplně stejně jako jakýkoliv jiný.
Ona měla opravdu příšerný den. Studenti Zmijozelu a Nebelvíru byli dnes opravdu v ráži a nejednou musela při jejich soubojích zasahovat. Jeden studen jí dokonce neúmyslně odhodil a ona dopadla opravdu tvrdě na zeď. Ještě teď cítila naražená záda.
Henry byl jako obvykle idiot a Draco byl podivně zamlklý. Přitom ještě ráno, když odcházela z jeho pokoje, jí šeptal nemravné návrhy do ucha. Jenomže teď se na ní ani nepodíval.
Taky mluvila s Harrym, který jí informoval, že stále nemají nic, co by ten případ posunulo dál. Vypadalo to, že žádná spojitost mezi nimi prostě neexistuje. Pak to celé ale vůbec nedávalo smysl.
Taky si rozbila svůj oblíbený hrnek na kávu. To už se naštěstí vyučování chýlilo ke konci a ona se nemohla dočkat, až se stulí v hřejivé náruči toho nabručeného blonďáka.
Otevřela dveře a vešla dovnitř. Trochu ji překvapilo, že tam už byl. Obvykle přicházela první, protože on dělal na tom lektvaru pro Rona. Tentokrát tu ale byl. Seděl před krbem, v ruce držel skleničku a vypadal, že si jí ani nevšiml. Prohlížela si jeho tvář a její srdce se skoro zastavilo. Vypadal příšerně. Něco se musela stát.
"Draco?"
Nic.
"Slyšíš mě, Draco?" Klekla si k němu a on na ni pohlédl. Z toho pohledu jí naskočila husí kůže.
"Co se děje, Draco?"
"Nic." Jeho hlas byl chladný. Nikdy ho takhle ještě neslyšela, ani když na ní byl naštvaný. A jen zdaleka se to dalo přirovnat k Dracovi, jaký byl kdysi.
"Vidím, že se něco stalo." Sedla si k němu na pohovku a chytla jeho ruku do své. Chvíli hleděl na jejich spojené ruce, ale pak tu její odstrčil, jakoby se popálil.
"Draco..."
"Nech mě být!"
"Ne! Nenechám tě být, dokud mi neřekneš, co..."
"Do prdele Grangerová! Řekl jsem ti, ať mě necháš být!" Skoro křičel, vyskočil na nohy a přešel po pokoji. Ona se zamračila. Vstala a stoupla si mu do cesty.
"Ne! Něco se děje a já nechápu, proč mi to nechceš říct. Já jsem se ti taky svěřila."
"Nechci ti to říct, už to chápeš?" Jeho pohled a krutost v jeho hlase jí přiměla skoro couvnout, ale na poslední chvíli se zarazila a místo toho bojovně zvedla bradu.
"Ne. Já ti to taky nechtěla říct, ale..."
"Asi si chtěla, když jsi mi to řekla ne?"
"Draco..." Zašeptala tiše.
"Co? Nemusím ti říkat vůbec nic. Nejsi moje přítelkyně, nejsi moje kamarádka, jsi jen má kolegyně. Tečka. Nejsi nic. Nejsem povinný ti cokoliv vysvětlovat." Jeho slova byla jako dýka, která našla její srdce.
Zhluboka se nadechla.
"To nemyslíš vážně, říkáš to jen proto, že jsi naštvaný. Snažíš se na mě vybít svou zlost a dobře, já to chápu, jak si řekl každý máme občas špatný den, ale..."
"Myslím to naprosto vážně."
Frustrovaně zaúpěla a vydala se směrem k posteli. Tohle fakt neměla zapotřebí. Měla dlouhý den a jediné co chtěla, bylo spát.
"Myslím, že bude lepší, když dnes budeš spát u sebe."
Zamrzla v pohybu a nevěřícně na něj pohlédla.
"Cože?"
"Prostě odejdi ano? Dnes nepotřebuji tvou společnost. Už jsem si jí užil víc než dost."
"Co to říkáš?"
"Že už mi to stačilo."
Nevěřícně otevřela pusu a zase jí zavřela. Cítila slzy, které se jí draly do očí, ale byla rozhodnutá je zatlačit, alespoň dokud nebude daleko od jeho pokoje.
"Hlavně se mi tu nerozbreč, ano?" Řekl otráveně.
"Ty jsi... Jsi naprostý kretén Draco Malfoyi! A víš co? Jak chceš! Ale až si uvědomíš, co si právě teď způsobil, tak za mnou nechoď."
"Neboj, nepřijdu."
Přikývla a hned na to zavrtěla hlavou. Pak si sebrala své věci a namířila si to ke dveřím. Jednu věc mu tam ale nechala. Sundala si ten náramek, který od něj dostala a položila ho na stůl. Pak odešla, aniž by se ohlédla.

Druhý den ráno se cítila jako přejetá parním válcem. Toužila, aby tohle celé byla jen nějaká noční můra, ze které se právě probudila, že vejde do Velké síně a on se na ni usměje tím jeho úsměvem. Jenomže on tam vůbec nebyl. Nepřišel ani na snídani a ani později na oběd. Nebyl ve svém kabinetu ani ve svém pokoji. Nebyl prostě nikde.
Přišla na večeři a v srdci měla opravdu divný pocit.
Sedla si na své místo a naklonila se k Nevillovi.
"Nevíš, co je s Dracem?"
"Ty to nevíš?"
"Co?"
"Včera mu přišel dopis od jeho matky."
"A?"
"Jeho matka je vážně nemocná." Vložila se do toho Lenka.
"A už nějakou dobu na něj naléhá v určitých věcech. Chtěla by se dočkat vnoučat a přála by si, aby si našel nějakou vhodnou partnerku."
Nad tím se pozastavila. Už všechno chápala. Nebyla prostě vhodná. Tak jednoduché to bylo. A bolelo to. I když si nic neslibovali, tak těch posledních pár týdnů bylo, jako by opravdu našla domov. Propadla mu. On jí ne. Byla jen přechodná stanice. Proto pořád opakoval, že jsou jen kolegové.
"Vhodnou partnerku..." Zašeptala hořce.
"Asi jen hádám, ale myslím, že se jeho matce přitížilo. Odjel za ní. On jí opravdu velice miluje, víš."
Miluje... Těžko věřit, že je něčeho takového vůbec schopný.
"Jak to víš? Řekl ti to?"
"Ne. Potřeboval jsem s ním něco probrat a našel obálku od dopisu v jeho kabinetu. Byla na ní jejich pečeť.
"Aha..."
"On se vrátí, uvidíš. Neboj se o něj."
Pousmála se a zvedla ke svým ústům sousto. Neměla chuť, ani hlad, ale musela si zacpat ústa. Jinak by řekla, že nic nebude v pořádku.

Měla noční obchůzku a byla ztracená ve svých myšlenkách. Nejraději by okamžitě teď šla za ředitelkou, řekla jí, že končí a zmizela by z povrchu zemského, jako tenkrát. Jenomže si slíbila, že už nebude utíkat. Slíbila si, že tentokrát to dotáhne do konce. Nechtel jí? Nevadí. Bude silná. Bude jí muset dál potkávat na chodbách. Bude s ní muset řešit věci ohledně školy a bude muset trpět její přítomnost i mimo školu. Neuzavře se před světem. Tentokrát prostě ne! Ne kvůli jednomu zatracenému chlapovi. Chlapovi, kterému byla ochotná odevzdat svoje srdce, než na něj takhle bezcitně dupnul. Došlo jí, že ji lhal. Prý že jeho minulost je tak komplikovaná a zatáhl by jí hluboko do bahna. Jasně. Jediný důvod byl, že byla nečistokrevná. On se možná snažil jít dál a nehledět na ni tak, ale jen, co se týkalo sexu. Byla pro něj jen mudlovská děvka. Někdo, kdo mu zahřeje postel, než se usadí s nějakou čistokrevnou ženou na úrovni. Tak ať! Ať si najde nějakou čistokrevnou nánu, udělá si sní čistokrevné dětičky a pak ať klidně shoří v pekle! Ona se kvůli tomu hroutit nebude!
Náhle jí cosi upoutalo a probralo z jejích myšlenek. Zaslechla za sebou kroky a otočila se. Nic ale neviděla.
"Lumos." Zašeptala a natáhla ruku, ve které se objevilo světlo. Nikde nic.
Zavrtěla hlavou a rozhodla se pokračovat dál. Pak ale znovu něco zaslechla.
"Je tu někdo?" Zeptala se, ale odpověď nepřišla žádná.
Sáhla do své kapsy pro Pobertův plánek, aby zjistila, kdo si z ní takhle idiotsky utahuje.
Klepla na něj a zašeptala heslo. Hned našla svoje jméno a jméno vedle ní... Prudce se otočila a pak jí zčernal svět.